Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 07.05.2013
Italská trojčlenka Ufomammut přijela do Prahy představit svou skvělou dvojnovinku Oro: Opus Primum / Opus Alter. V klaustrofobní nudli posledního patra bunkru Chapeau Rouge vystoupili s domácími Phaerentz a Five Seconds to Leave.
Ještě předtím, než vás napadne stoner metal říznutý psychedelií, vsadím se, že dokážete vyjmenovat dvacet šest odrůd Montepulciana + vyseknout minimálně pět receptů Jamieho Olivera z jeho knížky o cuccina italiana. Ano, asociace spojené s Itálií jsou mnohočetné a mnohobarevné, jen se mezi ně temnější spodní proudy jaksi nehodí. Respektive hodí, ale jen pro ty, kteří znají Itálii taky z té druhé strany: silná levice, dlouhá historie alternativních způsobů žití, punk, ale i metal. Amiči Václav Bělohradský a Mike Patton… a taky Ufomammut.
Urlo, Poia a Vita (čti Ufomammut) se dali dohromady na konci minulého tisíciletí. Se stejnou precizností a vytrvalostí, s jakou jsou schopni vám servírovat půl hodiny dva riffy, pracovali i na své značce. Ufomammut mají za sebou nejen vynikajících sedm alb (všechno „must-have“ koncepční celky s do hloubky promýšlenou strukturou) a spoustu žánrových superlativů, ale i skvělý vizuál z dílny Malleus Art Lab. Poslední dvoudesce „Oro“ vévodí muchovský motiv primordiální divoženy-bohyně, která svou existencí „ručí“ i za bytí celého světa. Základ všeho základu, matriarchální archetyp se odráží i v hudbě Ufomammut. Dlouhatánské repetitivní pasáže, při kterých čas přestává proudit lineárně a začíná se pohansky stáčet do klubíčka. Věčný koloběh zrození a umírání, had požírající svůj ocas, vládkyně Gaia… a ve středu večer Červená Karkulka.
Do Chapeau Rouge jsem dorazil ke konci vystoupení jindřichohradeckých Five Seconds to Leave, kteří právě dokončovali svou pečlivě dávkovanou očistu zvukem. Z pohledu na zaplněné hlediště a černobílou obrazovku nad jedním ze stropních oblouků jsem neměl úplně nejlepší pocit: připadalo mi, že na formát Ufomammut je prostor přeci jen stísněný až moc. Naopak dobrým znamením byly reproduktory vyvedené téměř až k baru: ideální pro ty, kteří nesmí do lesa, protože mají strach. Nebo prostě „jen“ trpí klaustrofobií.
Ufomammut začali na minutu přesně a možná to bude znít jako oxymóron, ale středomořská preciznost jim vydržela celé dvě hodiny – vedle úchvatného sludge-stonerového pásma byla na celé ufomamutí psychedelii fascinující právě „dochvilnost“. Už pohled na Poiu, který se v úvodní Empireum vedle kytary věnoval také „vyšlapávání“ kláves umístěných na zemi, naznačil, že vedle tsunami olbřímích zvuku půjde i o intenzivní spolupráci tří samostatných jednotek a hlavně o preciznost. Začátek patřil vzdušnějším trackům z Oro – brzy jsem se ztratil v neustále bobtnajícím prostoru za mým čelem, ale mám pocit, že minimálně Opus Primum zaznělo celé.
Vrcholů bylo několik: ten první přišel se skladbou Aureum a okamžikem, kdy Urlo poprvé předal štafetu Poiovi. Vokály, které mají v živém provedení daleko větší dopad než na desce, nahradila sedmiminutová studie kytarového riffu, pevně usazená na spolehlivě odsýpajících úderech bicích. A italsky žoviální, ale zároveň soustředěný Vita byl pro mě osobně „tahounem“ celého ufomamutího tria. Je možné, že hlavně díky jeho centrální poloze a rituálnímu nasvícení z videoprojekce, ale nejvíc mě dostalo jeho děkování vestoje – gesto, které hutnému a notně potemnělému spektáklu propůjčovalo nádech italské bezstarostnosti.
Ufomammut v tomhle stylu protřepávali zaplněnou Chapeau Rouge téměř dvě hodiny – anihilační rituál ke konci přešel do agresivnější a přímočařejší metalové bouřky, to ovšem nic nezměnilo na výsledném efektu: „When the doors of perception are clensed, things will appear to man as they truly are… infinite.“
Ufomammut (it)
1. 5. 2013, Chapeau Rouge, Praha
foto © Tomáš Šrejber
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.