Jak připravit deset tisíc lidí o hlasivky

Když se na svět dostala zpráva, že Pražský výběr v původní sestavě Kocáb – Pavlíček – Čok - Hrubeš - Kryšpín jede na comebackové turné, bylo mi hned jasný, že u toho musím být. Očekávání byla veliká, zvědavost ještě větší. A největší bylo nadšení z toho, že to bylo ještě lepší. Opravdu jsou zpátky! Zahráli celou Straku v hrsti, první album novovlnného složení kapely (vydáno kvůli problémům se režimem až jako druhé) a hned po něm Výběr, druhé album (které bylo vydáno jako první). Plus nějaké ty přídavky. Přesně tak, jak uváděl daný setlist.

Dovnitř nás pustili v půl šesté. Poté, co mi byla utržena nejméně polovina lístku, pokladu, který jsem střežila jako matka oko v hlavě svého dítěte, jsem se ocitla ve skoro prázdné aréně. Byli jsme tam jako jedni z prvních. Bomba. Koncert měl začít v sedm... V sedm se ale místo všemi netrpělivě očekávaného dětského hlasu syna kytaristy Michala Pavlíčka, hulákajícího starodávný hit Mendocino v úvodu první skladby na Strace v hrsti Hrabě X, rozléhá už doslova po strop plnou arénou pouze pískání těch, jejichž nedočkavost začíná přecházet do extrému. Teprve až pár minut po sedmé se pohne opona, respektive obrovské bílé prostěradlo kryjící pódium. Na rampu vylézá akordeonista. Docela dobrý vtip. Střídá latinské rytmy s valčíky a opravdu válí, škoda, že to neslyší ti, kteří se snaží vypískat tohohle borce, co se klidně nechává bombardovat mincemi a je mu (jak se dá snadno vytušit z úsměvu) úplně někde, že támhle na něj někdo píská. Po čtvrt hodině zalézá zpátky za prostěradlo. S pořádným potleskem.

Je sedm dvacet a konečně se dočkáme. Hulákáme ,,Mendosíno, mendosíno, bóléjů těé rádě...,“ stejně jako ten mrňous na desce, dokud nás neodstrčí vlna ohnivých efektů, pořádného vedra, hlasitého zvuku Pavlíčkova ,,esgéčka“ a kouře, přes který není vůbec nic vidět. Stejně řveme. Kolik stačí desetitisícovému davu ke štěstí... Když se rozestoupí mrak, halící kromě pódia snad půlku arény, skalní fanoušci a pamětníci jásají: kromě Michala Pavlíčka, Viléma Čoka a Jiřího Hrubeše stojí na pódiu také Jiří Tomek, šoumen, který hrál s Pražským výběrem v začátcích - je uveden jako perkusionista na desce Straka v hrsti. O něco starší a kulatější, ale je to on. Nahoře nad bubnujícím Hrubešem se objeví postava Artura Ropotáma, svraštělého starce s rumbakoulema. Aréna zase řve. Přichází první překvapení večera: Michael Kocáb se neschovává v gumové masce starce, nýbrž v masce upíra Hraběte X v rakvi přímo uprostřed pódia, ze které vylézá efektně až na druhou sloku. Další řev. Následuje Čokova zběsilá Na Václavským Václaváku, pak Straka v hrsti, Pražákům je hej (s nejpravdivějším textem, jaký byl kdy napsán), Můj koníček (s vtipnou projekcí plnou rudých myší a krys a automobilů VB) a tak dále a tak dále... Přesně tak, jako je to na legendárním albu. A to včetně skladeb, které nikdy nebyly hrány naživo - příkladem budiž Bangabasava, největší šílenost, jakou je mohlo napadnout nahrát. ,,Tenkrát jsme si to zrychlovali, tak to teď musíme stíhat...,“ okomentoval prstylámající peklo Kocáb. Zvládli ji bez jediné zaznamenatelné chybičky.

Největší překvapení večera ale přišlo ve skladbě S.O.S., která připomíná, jak Ondřej Soukup, původní basák Výběru, přeběhl pro větší honorář ke Karlu Gottovi (,,Prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají...“). Uprostřed písně totiž sám Soukup vylezl ze zákulisí, v bílém smokingu a s naprosto kamennou tváří došel až na kraj pódia, pronesl svůj text: ,,Haló, Soukup. Haló?“ a zase zmizel. Že to nikdo nečekal dokazují komentáře na YouTube: ,,Ty vole, Soukup!“, ,,Hustý!“, ,,To si dělaj prdel!“ a podobných úlev emocí se tam dá zaslechnout více než dost. Během Nádraží, poslední skladby na Strace, se ,,Pražáci“ po naprosto plynulém přechodu do playbacku, na který odložili nástroje, uklonili a šli se na chvíli schovat - všichni kromě Jiřího Hrubeše, který zůstal sedět za bicími. Po chvíli se k němu se přidal Klaudius Kryšpín, druhý bubeník Pražského výběru (nahradil emigrujícího Hrubeše), který odehrál celou desku Výběr, a to výborně. Až mě zamrzelo, že na desce několikrát použili místo akustických bicích elektriku, proč, sakra? Po Výběru už nás čekalo jen pár přídavků, tedy dalších známých hitů Pražského výběru, které ani na jednom z těch dvou alb nejsou. Hala si z posledních sil zařvala Komu se nelení, tomu se ženění, Olda je přítel můj (během které mi došlo, že mi nějak nedochází, že to opravdu slyším živě), Reminiscenci a Melem nemelem a šla spokojeně domů – její starší část s pocitem, že se vrátila o pětadvacet let zpátky, ta mladší s pocitem, že se jí to taky podařilo zažít. Zkrátka a dobře, pánové na tu plnou arénu pořád maj‘.

Mimochodem, za co jsem vděčná Kocábovi, je zaprvé to, že se za celý večer jediným slovem nezmínil o politice, a zadruhé to, že na sobě neměl nakreslený tetování a kolem sebe pár tanečnic, jako míval při koncertech toho svého Pražského výběru II. Tady bylo naopak všechno tak, jak to bývalo tenkrát, v osmdesátých letech. Snad jim to tak zase na nějakou dobu vydrží.