Je to jen v tvé hlavě (Sisters of Mercy vs Losers)

Čas je placatý kruh, vyrovnejte se s tím, jak dokážete. Občas se nabízí otázka, zda chodíte na koncerty poslouchat, nebo být slyšet. Chealsea Wolfe vám vzkazuje: „If you go to a show to be heard then fuck you,“ takhle ji mám rád zase o něco víc. Nejsem kazatel, ale mám číslo na Svatýho Zabijáka. Nakonec sestry nejsou, čím se zdály být. A lůzři si nezaslouží milost. Tohle nesmyje ani déšť.

Losers. Chybí mi nadhled sebemrskače a nesmysl pro humor, aby mi takový název přišel vtipný. U kapely, která slyšela Never Mind the Bollocks jako poslední novinku, by mi to přišlo snad i sympatický. Jenže když se skupina uvede slovy: „Hi, we are Losers! We all are losers, right? So why don’t we enjoy yourselves in this fucked up world,“ nechci s ní mít nic společného, díky. Intro dobře graduje, ale navázání na první song je neplynulé a ten schod příliš vyčnívá a zabíjí sílu, kterou úvod kulminoval. Černobílé obrazy prolíná sdělení: It’s all in your head. Možná že ano, nebudu se přít. Je ale nutné učinit rozhodnutí. Divoký světla, nebo projekce, mít oboje, je jako snažit se rozdělat oheň v říjnovém dešti.

Všímám si detailů, nebo lépe řečeno, pozoruju drobnosti, Peeping Tom maličkostí. Když si zpěvák přehodí přes hlavu mikinu a dělá jakési strašidlo nebo nevím co, rozhodí mě tak, že nic jiného nevidím a říkám si: zdá se mi to nebo ne? Basák vždy v naskriptovaný moment zajde na okraj stage, pohopsá a vrátí se na svůj flek. Kytaristi mění nástroje jak při předvádění nové série, vždy v jiný moment, takže možnost různých ladění se vylučuje. Jediná klávesistka kašle na exhibici a hraje naplno. Bubeník se určitě předváděl, když zpěvák dělal ducha, takže si toho stejně nikdo nevšiml. Nejhorší na tom je, že Losers hrajou chameleonský indie rock s dobrými nápady, které jsou zabalené do nuzácké prezentace.

Na Sisters of Mercy jsem se těšil, protože jsem je předtím neviděl, radši jsem od nich nic nečekal a na živáky z posledních let se moc nekoukal. Vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla v roce 1990, není nabíledni otázka co, ale jak? Oblak mlhy v množství „Her Ghost In a Fog“ se valí z pódia do předních řad pateticky, majestátně, mohutně. To, co následuje, ale mělo možná zůstat v oblaku kouře. Dalo by se to přirovnat k setkání oblíbeného hrdiny, ze kterého se vyklube někdo strašně nezajímavý, anebo k novému filmu oblíbeného režiséra, který se nepovedl tak, že radši děláte, že jste ho ani neviděli. Eldritch drmolí sloky, že mu nejde rozumět ani slovo, a v refrénech ho přezpívají kytaristé.

Říkám si, jestli není chyba ve mně, jestli nejsem prostě jenom unavený nebo mě to jen míjí, protože když se rozhlídnu kolem, všichni jsou spoko, dokonce vidím bouřlivý pit, poslední věc, kterou bych tady čekal. Po koncertě ale zjišťuju, že nejsem jediný, komu to přišlo rozpačité a marné. Co tedy koncertu chybělo? Gotická ponurost z osmdesátek, se kterou už nechtějí nic mít? Přesvědčivost? Co ale taky čekat od kapely, která se neobtěžuje nahrát nové skladby, protože vydělává dostatečně z koncertů? Nesoudím, nejsem kazatel.