David Čajčík | Články / Reporty | 04.07.2013
Na Rock for People jsem nikdy neměl potřebu jet. Bez pózy nebo výtek k dramaturgii festivalu. Hledat totiž v jeho programu jakoukoliv dramaturgickou linku je úkol silně interpretační. Tentokrát nuda v Praze a Parov Stelar dotáhly i mě. S pořádnou dávkou skepse, mikinou a rukama v kapsách jsem vyrazil na otočku na jeden den - den druhý.
Nejsem fanoušek Royal Republic a ani jsem nevěděl, co přesně hrají. Slyšel jsem, že je to ideální pozice pro hudebního žurnalistu. Ve chvílích, kdy svůj chytlavý rock hráli, zněli skvěle. Lidé z nějakého důvodu znají jejich texty, mělo to šťávu, ale zpěvák připomínající Brada Pitta z panchartů by si měl odpustit ty šíleně dlouhé prostoje mezi songy nebo ještě hůř přerušení písně, aby obecenstvo minutu muselo otrocky tleskat s kopákem. K čemu?
Dubioza Kolektiv z Bosny se snažili přesvědčit, že je to stejný odvaz jako u podobně world-punkové kapely Ska-P. Ale na to jim toho ještě dost chybí a bojím se, že po tolika albech už to ani nenajdou. Alespoň dělají něco vcelku originálního na rozdíl od The Devil Wears Prada, kteří se k mému překvapení ukázali v Čechách poprvé. A to jsem si myslel, že Never Say Die Tour! už ve svém přeplněném line-upu stihli přivézt kompletní světové emo menu. Každopádně žádné překvapení, standardní metalcore, moshpit a převýškovaný zvuk. Oddaným fanouškům se snad někdy ukáží i v klubu.
The Gaslight Anthem jsem chtěl vidět, ale znáte festivaly. Člověk se zapovídá, dostane hlad a skončí tak, že si vychutnává čínské nudle před areálem u hlavní stage. Byly to moje nejpříjemnější čínské nudle v životě, nutno říct. Rozhodně s nejlepším soundtrackem. Pipes and Pints mají dudy a kdyby je neměly, tak je to docela normální hardcore/punk. Jenže oni je mají a mají taky charismatického zpěváka Mika Syca. Našly by se kapely, které by si zasloužily takové promo víc než trubky a dudy, ale pokud má být toto český hudební export, tak vlastně ok, proč ne.
Na Gogol Bordello jsem se těšil podobně jako před čtyřmi lety, kdy jsem je viděl v Praze. Na začátku to nebylo úplně stoprocentní, ale Immigraniada a následná sekvence hitů ukázala to, pro co je svět zbožňuje (včetně Madonny a ta určitě nezbožňuje leckoho). Takže noste fialovou a break the spell! Papa Roach už mají v Čechách tak velkou fanouškovskou základnu, že bych ani nečekal, že jejich koncert nebude mít úžasnou atmosféru. A oni si ji i zasloužili, fakt. Kdo si naopak nezaslouží nic, jsou pořadatelé. Můžou se na Facebooku vymlouvat a omlouvat, jak chtějí, ale aby vypadl na dlouhé minuty zvuk u dvou velkých kapel jako je Bloc Party a Papa Roach, to není v pořádku. A odezíráním ze rtů bych si dovolil tvrdit, že ve zvukařském koutku padaly mnohem ostřejší slova.
Electro swing hýbe světem a Parov Stelar hýbou electro swingem. Korzet a límeček zpěvačky Clei Panther upoutával pozornost přítomných mužů a dívky – ty jen tančily. Oproti deskám mnohem více sól na dechové nástroje, po nichž sám Parov Stelar rozjel naplno elektro beaty, aby mi bylo nejvíc líto, že neumím tančit charlestone. Velká party, velké hvězdy, profi vystoupení. Slušel by jim cirkus za zády. Armáda tanečnic, sloni a konfety. Něco jako Take That. Třeba za pár let, až budou ještě slavnější. Což budou, pokud nepřestanou dělat chytlavé melodie, které spojují subkultury. Ať jsem mluvil s kýmkoliv, ten den měli návštěvníci festivalu na rtech pouze dvě slova: Parov Stelar.
Nastal čas pro organizačně-konstruktivně-kritickou část, jak se sluší a patří v reportu z festivalu. Pro tuto potřebu vyberu vodu pitnou, neperlivou. Na stránkách psali, že litr a půl za dvacet korun, což je fér. Zapomněli dodat, že vodu koupíte pouze v tom nejzastrčenějším rohu areálu a stánek v noci zavře. To není fér. Rock for People není špatný festival, ale pořadatelé by měli šlápnout na plyn a dohnat ujíždějící trendy evropských akcí (ruské kolo nevyjímaje). S miniaturními obrazovkami a plejádou kapel za zenitem nemají šanci být něčím zajímavějším než stálicí na českém festivalovém nebi, na kterou lidi jezdí buď kvůli vyloženě oblíbeným interpretům nebo už jen z povinnosti. Více překvapivých tahů jako je Karel Gott. A to myslím zcela vážně.
Rock for People
3. 7. 2013, Festival park, Hradec Králové
foto © Tomáš Moudrý
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.