Kde se myšlenky mění v pocity (Circuit Des Yeux)

Jako pozvánku na nadcházející koncert Circuit des Yeux v MeetFactory odemykáme text z Full Moonu #129, který je hloubkovou sondou do života i tvorby talentované hudebnice s jedinečným hlasovým rozsahem.

Americká skladatelka, kytaristka a zpěvačka Haley Fohr, vystupující pod jmény Circuit des Yeux nebo Jackie Lynn, jako dítě neobývala prostředí, kde by existovalo rozvětvené hudební podhoubí, z něhož by se zčistajasna zrodil její talent. Lafayette v Lousianě patří spíš ke konzervativnějším středně velkým městům. Namísto bohatého nočního života a blikajících vývěsek ji na přelomu devadesátých a nultých let obklopovaly hlavně továrny a farmy. Jenže s inspirací se to má tak, že se občas vynoří z čehokoli. A v případě Haley Fohr to byla právě trochu lenivá atmosféra industriálního venkova, která vyústila v avantgardní folk propletený s elektronickým experimentováním a noisem. U toho ale nezůstalo. Hudba ji od mládí pomáhala vypořádat se s těžkými životními okamžiky, a s každým takovým zvuk skladeb postupně košatěl a měnil barvy, jak se do něj obtiskovaly další a další jemné struktury autorčiny duše.

I když Lafayette není sídlem velkých hudebních komunit, neznamená to, že by Fohr neměla k hudbě blízko. Už jako malá si nadšeně broukala Billie Holiday a Bessie Smith. Ani když byla starší, nenabízelo se moc jiných možností, jak trávit čas někde, kde „jediné, co se dá dělat, je muzika nebo drogy.“ Na střední škole začala psát první písničky a chodit do sboru, přičemž objevila neobvyklé možnosti svého hlasu. Ze začátku to pro ni musel být danajský dar, když totiž dívka zpívá hlouběji než chlapecká sekce, nemá to kvůli posměškům úplně jednoduché. S postupem času si ale zpěv začala užívat, podrobovala ho důkladnému průzkumu, posouvala jeho limity a udělala z něj možná nejdůležitější hudební nástroj pro svoje písně. Nakonec po jejím altu sáhl třeba Ben Chasny alias Six Organs of Admittance. Než se svým hlavním projektem Circuit des Yeux začala spolupracovat se známými hudebními osobnostmi, a než zamířila alespoň coby support jmen jako Bill Callahan nebo Xiu Xiu na pódia, od debutu Symphone z roku 2008 ji čekala dlouhá cesta. Musela se vypořádat se svými pocity a bojovat s přetěžkým soupeřem, psychickým onemocněním. Když se poprvé postavila tváří v tvář depresi, bylo jí sedmnáct let. Tehdy napsala skladbu Sickness, což byl rozhodující moment, kdy se k tvorbě hudby obrátila jako k terapii. „Většina inspirace vychází z úzkosti a zoufalství,“ řekla v rozhovoru pro Tiny Mix Tapes. I když takto mluvila o hudbě v roce 2012, dá se říct, že to platí dodnes. Co se však opravdu vyvinulo, je kompoziční přístup.

Na samém začátku se Haley Fohr opírala především o kytaru, již ovládala ze všeho nejlépe. Hraní na ni ji vždy strhává víc, než když používá počítač. A pokud by bylo odvážné říct, že redefinovala kytarovou hudbu, rozhodně ji minimálně posouvala pomocí všudypřítomné ruchové paranoi a melodické dekonstrukce, respektive jejím postupným rozkladem. „Destrukce se stala obří součástí mojí tvorby,“ prohlásila, což platilo hlavně pro teprve druhou desku Sirenum z roku 2009. V té době jí bylo jednadvacet a začínala se studiem etnomuzikologie a hudební produkce. Hlas písničkářky v jejím nitru nikdy neutichl a hned na následujícím albu Portrait v roce 2011 pracuje mnohem citlivěji. Sice písně často rozpouští ve velmi silném louhu, nevzdává se však příjemně čitelného pocitu abstraktního country, odrážejícího její domov. V této době dostala Fohr příležitost poskládat kolem sebe několik hudebníků a vyrazit na turné s kapelou. Tím se jí otevřel úplně nový svět – koncerty a spolupráce. „Chci vytvořit něco většího, než jsem já sama, a musím se spolehnout i na další osobnosti, abych došla k ještě větším nápadům,“ rozvášnila se pro server Factmag a když došlo na koncerty, jen nadšeně vykřikla: „Žiju pro ně!“

Tuto nepřehlédnutelnou změnu výrazně ovlivnil její přesun do Chicaga, kde se i přes svou introvertní povahu rychle začlenila do místní scény plné profesionálů, kterým se sama chtěla stát. „Je tady přehršel talentovaných lidí,“ vysvětlila svůj vztah k tamnímu kulturnímu prostředí. Tím, že se začala spoléhat na další hudebníky, mohla se její tvorba zásadně měnit. Ne hned ráz naráz. Nejdříve se decentně propletl melodický přístup s kakofonním. Už žádné tápání v ruchových plochách. „Pro písničkáře je moje hudba až příliš plná noisu, pro ruchaře zase příliš přímočará”. Počátky tvorby Haley Fohr byly o konfliktech, ale náhle jako by hledala jejich vzájemnost, harmonii. Tváří se mnohem meditativněji, což zároveň neznamená, že by byla zbytečně měkká, linoucí se pod úrovní pozornosti. „Záměrně jsem použila temnotu i světlo, hlasitost i klid,“ nastínila pro server Louder than War a zmínila i to, jak je pro ni důležité poznat sebe sama. „There is something deep inside of you, something that’s worth reaching into…“ zpívá v písni Do the Dishes na albu In Plain Speech v roce 2015 a dostává se do nejosobnějších rovin, jakých doposud dosáhla. Snad z respektu před přílišným odhalením najednou potřebuje změnu, úkryt. A nachází ho v novém člověku, kterým trochu je… a zároveň není… ona sama. Rodí se Jackie Lynn.

„Circuit des Yeux je opravdu velmi emocionální a osobní, čemuž se Jackie Lynn vzdaluje,“ popisuje vznik nového alter ega a stejnojmenného alba z roku 2016. Celý mini projekt vznikl spíš jako zábava a únik po náročném turné a k překvapení Haley Fohr sklidil nečekaný ohlas. Přitom fanouškům sledování svého vývoje příliš neusnadnila. Jackie Lynn není totiž jen její pseudonym. Má vlastní osobnost, pohled na svět a vlastní písničky, takže nikdy nehraje skladby Circuit des Yeux, což platí i naopak. V dřívějších nahrávkách nechyběla výpravnost ani dobrodružství, s Jackie Lynn přišla nová vlna nevypočitatelnosti. Obzvlášť Jacqueline, druhá deska pod touto hlavičkou z roku 2020, přinesla nevídaný důraz na rytmiku a až taneční náladu. Vtírá se tak otázka, kde se v autorce tahle energická přirozenost pořád bere. „Hudba je můj první jazyk, angličtina je až v závěsu.“ A proto, ať už udělala jakýkoli kreativní veletoč, nikdy nezněl násilně nebo chladně a strojově. Naopak, pocity byly vždycky tím nejdůležitějším. „Mám velmi živý vnitřní svět a přímo obrovské emoce,“ odtajnila pro The Quietus. Obzvlášť se to projevilo na dvojici posledních desek Circuit des Yeux – Reaching for Indigo z roku 2017 a letošní -io. První zmíněná přinesla nový, symfonický zvuk, k němuž se Haley Fohr dlouho propracovávala, a přestože po tom toužila už dávno, nebylo jí úplně jasné, čeho přesně chce dosáhnout. V okamžiku, kdy si poslechla skladby Scotta Walkera, k němuž ji tolikrát přirovnávali, doslova propadla kouzlu šíře jeho zvuku. „Vždycky mě přitahovaly rozlehlejší a bohatší zvuky jako smyčce a vůbec zvuk orchestru.“

K dokonalosti tuhle novou vášeň dotáhla na nejnovějším albu -io, které napsala pro třiadvacet nástrojů. Částečně i kvůli pandemii navíc tentokrát nenechala hudebníky zasahovat do aranžmá a napsala každý part a každou notu. Jak je přitom u Haley Fohr zvykem, opět je osobnější než dřív. Do komponování se totiž významně promítly dvě tragické události. Sebevražda kamaráda, který jí navíc býval velkou psychickou oporou, a smrt babičky, kterou viděla pomalu chátrat během dlouhodobé nemoci. „Myslím, že skládání tohoto alba mi přineslo úlevu,“ sdělila serveru Treblezine, a když se na podobné téma rozpovídala v rozhovoru pro Quietus, přidala, že by si přála, aby se posluchač cítil stejně. Vždycky totiž měla slabost pro výpravná, konceptuální alba. Vždycky oplývala talentem převést cokoli kolem sebe do pochmurnosti. To ale neznamená, že by Circuit des Yeux tvořila vyloženě smutnou hudbu. Se svým obdivem k existenciální filozofii je smířená s neustálou snahou dosáhnout nedosažitelného. K tomu jí už s předchozí deskou Reaching of Indigo přivedla četba knih excentrického neurologa Olivera Sackse, který při jednom psychedelickém tripu na okamžik spatřil pro něj v tu chvíli nejnádhernější barvu – indigo. Barvu, kterou nelze identifikovat přesnou frekvencí.

I Haley Fohr letos významně ovlivnily barvy, když strávila několik měsíců při uměleckém pobytu v Rauschenbergově rezidenci na Floridě. Každý večer dumala nad smrtí kamaráda a pozorovala západ slunce na „nejsmutnější pláži na světě“ a nechala se ohromovat všemi odstíny oranžové, které přenesla na obal alba -io. „Oranžovou mám ráda, táhne mě to k ní,“ vysvětluje zažitý pocit přitažlivosti, připomínající gravitační sílu, jakou disponuje i její hudba. Sílu, která vtahuje až ke svému jádru. Poslouchat Circuit des Yeux je jako stát před propastí, nedokázat odvrátit pohled od hlubokých spletenců orchestru se samply, a přitom si užívat každý okamžik na hraně disonance, zatímco se tělem rozlévají obavy i radost. „Na začátku tohoto projektu jsem se snažila objevit radost. A je to ta nejtěžší práce, do které jsem se kdy pustila.“

Text vyšel v magazínu Full Moon #129.