Model/Actriz: Cválaví jezdci taneční apokalypsy

Výrazná rytmika poháněná vpřed hřídelí kytar a podpořená špinavým sound designem jako by nikdy neměla přestat pulzovat. Čtyřčlenné brooklynské těleso rotuje kluby a studii osm let, za které nasbíralo klíčové zkušenosti. Ty se dají shrnout do pár bodů: nevyčkávat, nezastavovat. Nepotlačovat emoce, touhy, ani chuť po zvukové dekonstrukci. Ta je totiž pro noise rock i taneční postpunk klíčovou ingrediencí.

28. května ohlásili první návštěvu Prahy a Středoevropané získali něco, o čem marně sní posluchači v Mexiku nebo Brazílii – vystoupení kapely, o které se ví, že se dokáže totálně odjistit a rozpoutat nezapomenutelnou show. FOMO pocit je u Model/Actriz na místě, skupina se po znovuobnovení vybavila klíčovým umem basáka Aarona Shapira, a stala se tak nezastavitelnou.

BUDOUCNOST URČUJE MINULOST

Když jsem se dočetl, že Ruben Radlauer a Jack Wetmore se znají z backstage formace, ve které hráli jejich tátové, zpozorněl jsem. Jejich tři kratší nahrávky – 100€, AVA, No (už s výrazně neurotickým projevem zpěváka Colea Hadena) jsem naposlouchané měl, ale jinak celkem mlhavou představu o jejich oblíbených deskách. Vylovil jsem nesouvislé vzpomínky, které s nimi úzce souvisí.

Vybavil jsem si lednovou návštěvu v kanceláři Veroniky Boulter dvaadvacet let zpět. Šel jsem pro The White Stripes, ale na stole uviděl pro Evropu licencovanou nahrávku They Threw Us All in a Trench and Stuck a Monument on Top debutujících Liars. Požádal jsem o kopii a rázem měl k dispozici úžasnou ukázku čerstvé fúze funk punku s prvky německé nové vlny dosycenou notnou dávkou posthardcorové umanutosti. Basová linka se odskandovanou deskou prohnala jako vítr a já měl oblíbence do nepohody.

Proč to zmiňuju? Zhruba ve stejné době, 7. března 2002 vystoupilo v pražském Rock Café kombo The Mars Volta, Les Savy Fav a The Apes. Kapely nakonec odjížděly rozladěné, protože pořadatelé je pumpli o prachy za zničené vybavení, to však už bylo poškozené před nimi. I přes nepříjemnosti si na mě udělal čas basista The Apes, Erick Jackson, abychom se plynule dostali k inspiračním zdrojům.

O co víc jsem byl naladěný na show zbylých dvou aktérů, o to víc překvapilo, že řeč se téměř okamžitě stočila na přínos klíčového noiserockového labelu Amphetamine Reptile, na basáky Cows a Melvins. Shodli jsme se, že jak Kevin Rutmanis, tak Mark Deutrom preferovali zcela unikátní, přesto klíčový rukopis, který určoval jedinečnou charakteristiku zmíněných kapel.

l když jsem Liars nezmínil, patřili v té době k referenčním bodům i pro The Apes, ale o tom se už „Jackie Magick” bavit pochopitelně nechtěl. Evidentně se podařilo jejich energii (podobně jako u Xiu Xiu) přenést odskokem do dalších dekád. A hlavně do Model/Actriz. O co se tenkrát pokoušel i Johnson, nyní na odiv neokázale staví Andy Shapiro, nesmazatelně podepsaný pod proměnou zvuku Model/Actriz v singlu Suntan/Damocles.

PŘEROD, PŘECHOD, ŽIVOT PSÍ

Důležitost paralel bývá občas přeceňována, ale v tomto případě souvisí s otázkou, zda je noise rock relevantní i ve 20. letech tohoto století, a Model/Actriz vytrvale dokazují, že ano. A že si nehodlají lámat hlavu s tím, zda každý rozkóduje jejich muzikálnost na první dobrou. Vědí, že vše, co předávají, perfektně souvisí, ať hrají ve sklepě, na lodi nebo v tradičním rockovém klubu, jakým je Empty Bottle v Chicagu, kde zahráli teprve nedávno.

Zmíněné obrazy z historie by nedávaly smysl, kdyby poslech původně Bostoňanů byl jen dalším v řadě, a ne formou regulérní obsese. Není, ani nemůže být. Stejně jako šéfové labelu True Panther Sounds jsem zůstal jak opařený, když jsem si uvědomil, že podobně výrazná indierocková kapela – navíc otevřená mnoha možnostem vývoje – je dnes už spíše vzácností.

V kontextu doby se zdá jejich zvukový i názorový hédonismus jedinou reakcí na pokřivenou a názorově velmi nestabilní, až výbušnou dobu. Ohledně jejich zařazení už žádnou jistotou operovat nejde, úvodní tóny debutu z roku 2016 jsou pouhou skicou, na kterou se později nabalí kontury výrazného hlasu, ať už Cole používá podobnou manýru jako Jamie Stewart či nikoliv.

Dean Bein, šéf True Panther prozíravě zvolil remix skladby Mosquito jako debutní track, aby si pojistil potřebný zájem ve Spojeném království. Pravdou ale je, že zlomovou skladbou z loňského debutu Dogsbody se stává až Crossing Guard se surrealistickým klipem někde mezi Monty Python's, Kukuřičnými dětmi a Bergmanem. Haden je nejenom rozený frontman, ale také obstojný herec.

Když sledujete jejich živá vystoupení, vidíte dobře promazaný organický stroj, ve kterém mají své místo dynamické pohyby trupu stejně jako kostýmy a obscénní gesta. Strhující karneval odlišnosti má magickou přitažlivost umocněnou především klubovým prostředím. Vydat se na Model/Actriz je dobrodružství s otevřeným koncem.

KAMARÁDSTVÍ, PŘÁTELSTVÍ

Museli přestát pauzu, covidový útlum a trasy na ose Boston – Berkeley – Brooklyn. S debutem si dali na čas, ze Studia G vylezli o dva roky později. Perfekcionisté? Nejspíš jim došlo, že čas je relativní, a pro dokonalou proměnu původně garážového zvuku se musí jeho část obětovat.

Důvodem pro dlouhé vybrušování nahrávky je i silné přátelské pouto mezi Rubenem a stále populárnějším zvukovým inženýrem Haydenem Ticehurstem, kterému procházejí pod rukama zajímavé projekty, jako jsou například Sloppy Jane (na něm spolupracovali společně), Momma nebo výteční Been Stellar. Ticehurstovou specialitou se stala práce s každou jednou zvukovou vrstvou ve zcela odlišných parametrech.

U poslechu Dogsbody se tak koupete zároveň ve stresujícím tlaku, depresích, velkoměstském tempu, ale zároveň se vyhříváte v pulzujících plochách, které vás nutí freneticky křičet, tancovat anebo se jen věnovat některé ze svých sportovních aktivit. Provázání není křečovité, proto téměř každá z deseti písniček má hitové ambice. Ano, čtete dobře, hitovost. Možná jde pouze o libůstku zpěváka, ale Cole uvádí mezi největšími inspiračními zdroji muzikál Cats, který ho údajně nabil eroticky terorizující energií. A u muzikálů rozhodně nekončí, v nedávném videu se na dotaz Pitchforku společně s Radlaurem rozplývají nad nadčasovostí desky Femme Fatale Britney Spears. To, co by se dalo považovat za jízlivou ironii, rozbíjí Ruben slovy, že jde o skvělé přemostění popu nultých a tanečního popu let desátých, stále čerstvou a odvážnou desku.

Zda se snaží vedle zmíněných tanečních, noiserockových, postpunkových nebo dokonce postno wave vibrací předat ještě něco dalšího, ví jenom oni. Kam se vydají dál, možná ještě netuší, já se spokojím s šancí propadnout se do jejich světa, ve kterém není místo pro homofobii, xenofobní názory a citovou otupělost.