Jan Krejča | Články / Profily | 24.03.2023
Nikdy jsem nevěřil v linearitu hudebního vývoje, nikdy jsem neuctíval interprety ani kapely víc, než bylo nutné. Počítal jsem vždy s niternou intuicí, která mě přivábí k něčemu výjimečnému. Naučil jsem se to dřív, než mě během rozhovoru osobně poučil Alan Wilder. Užitečnost přístupu, který není zatěžkán protežováním, se opět ukázala smysluplnou před pěti lety, kdy mě do nové dimenze „slintovským“ warp pohonem z kecek vystřelila londýnská čtveřice Dry Cleaning šlágrem Magic of Meghan.
Nejsem jejich jediný posluchač, vím. A protože Dry Cleaning rozdělují víc než nejšikovnější populisté, bavím se při čtení ohlasů „Mluvený vokál se po pár písničkách snadno oposlouchá“ vs. „Naprosto nesouhlasím, jde o velkou kapelu“. Dělám to s rutinním pocitem, že plynoucí životní síla aktérů přichází k neuronovým křižovatkám mnohem snáze než kritická masa ke splynutí s méně kritickou, ale o to rigidnější skupinou s předformátovaným názorem.
Ostrovní ponor
S odstupem mi připadá až komické, kolik koncertů Jiholondýňané na pouti světem dosud stoicky odžili, kolik písniček stihli natočit, aby tnuli prostředkem, přesně v místech, na kterých je ti tzv. nároční po prvním vynikajícím albu New Long Leg poplivali slovy o plagiátorství. Jak deskou tyčící se nad malostí malebných londýnských zákoutí dosáhli stejně vysoko, jak blízko proniká skupina do mentálních map jukeboxů nešpinavějších barů kdesi na okoralých okrajích srdeční anglické periferie. Nevím, jestli špína je správným a dokonale zvýrazňujícím rámcem mentální očisty dvou bývalých spolužáků z Královské akademie umění a jejich kámošů, ale zadírá se spolu se zkresleným zvukem zflangerované kytary hlouběji než zákožka svrabová. Což je v nestálém prostředí oscilujícím mezi minimalismem a artrockovým pojetím spíš zázrak než příslib kdovíjakého poetického dobrodružství.
Chicken Burger Pizza
Otevřeně sexuálně a chvílemi až dada působí Florenciny texty, napůl zpívané a napůl recitované v odosobněné ležérnosti. Hlas visí dostatečně nízko nad kytarou i basou, bicí coby srdce-stroj natahují strojek postpunkové, tolik zprofanované rytmice. Nejsem možná největší znalec The Fall, Modern English ani The Durutti Column, ale právě tady zdánlivá nuda oposlouchanosti nabízí natolik neztenčenou várku naturismu, že jejich hudbu doporučím každému při dlouhých vycházkách zbylou přírodou měst. Chtěl bych se kát za neobyvatelnost životů uprostřed Boundary Road Snacks and Drinks EP. To je teprve chrám – Kim Gordon je mi svědkem. Prvních několik let vnitřného života kapely postavilo skelet katedrály určené k poctě klasiků. Ta radost tam je a je světlem oděná. Cítím mešní destilát a v jeho sublimování rozmělňující zdi indie rocku. V kontrastu s ostrými konturami vytrácejících se vysokých tónů Ms. Shaw & jejích bandmates nastavuji budík na sedmou večer.
Génius plné polovičatosti
Zmínil-li jsem počátky 2018-19 a čas debutu, ukrajuji velký krajíc nepřijmutím filozofie často vydávaných singlů. Tam se chová dramaturie 4AD zcela nezřízeně, obžersky, proti pravidlům zdravého apetitu. Rýpe se v osobních peklech frontmanky se zvrácenou touhou voyeura a je jedno, jestli to vezmete od Polvem lízlé, přesto nemocně existenciální No Decent Shoes for Rain k Magic of Meghan, anebo od Sweet Princess k zatím poslední jarní vlaštovce Swampy. Důkaz, že bezčasí hudbě svědčí, nemusíte hledat v nejbližší krabici se sedmipalci. Ne, rovnou můžete prostřít louku plnou prudce jedovatých kalů lidské nízkosti a zalít ji deltou nudy stále vzácnějšího mezilidského napětí. Jestliže jsem dříve uléhával s knihou, dnes nechávám plynout jejich vinyly, dokud milosrdný spánek nerozdělí poslech do dvou různých proudů vědomí. Texty, textury, lucidní snění na pozadí světelného smogu. Vím, co je bolest, a ani město nezapomíná. Napětí kolísá, polovičatost stále častěji poskytuje slast nejenom filozofům. Vyžádávám si další várku komentářů k bezútěšnosti, pro znavenou mdlost Liberty Log mám desku Stumpwork mimořádně rád. Také skrz ní často plují sny. Vznáší se výš než původní (ne)ambice kapely, připomínají nebe protínající vzducholoď.
Cítit se svobodně? Ano, jde to
Stav mysli neohraničuje nic, ani racionalita, ani šílenství. Co je vlastně mládí? Jen klamný vzorec, podobně jako když se ze stáří stane past vystlaná nerudností. Je proto jedině dobře, že svobodu nespoutá ani viditelný ostnáč, ani cela ageismu. Ostatně mezi fanoušky nalezneš středoškolské intelektuály pravidelně večeřící bagety v Ponrepu, stejně jako protřelé nomády, pro něž Dry Cleaning přestavují pokračující dialogové okno k ideálům pravdy, volné lásky a svobody. Když kdosi na netu tvrdí, že důvod milovat debutové EP kapely navzdory všemu není těžké, přestože je mi šedesát, protože mě nutí tancovat, neustále se křenit nad texty, prožívat drásavé kytary jak z počátku 80. let, stejně jako lakonické úvahy“, věřím mu jako staršímu bratrovi. Osobně bych mu daroval spíš než ledvinu oční bulvu, protože to „vidím“ stejně. Fenomény této doby jsou zaklety do kapel, hudebních projektů, dydžejských setů. Sáhnout si na Dry Cleaning v posluchačské rovině je snažší než kdykoliv předtím, protože iluze zpopovatění kapely zmátla některé kritiky natolik, že automaticky létají za posluchači s 8/10 nad hlavou.
Víc než si dokážeš představit
Nemusíte být zrovna čtenáři časopisu s lesklou obálkou, abyste si lízli průsečíku časů před a daleko po všem, co nám hudba naděluje bez přidělených pořadových čísel. Sobotní živá obhajoba ve Futuru není výzvou pro někoho, kdo se několik let nevyhýbá nejnáročnějšímu publiku světa – moderátorům talkshows a zpoceným poutníkům na Primavera Sound festivalu. Sám se divím, že vyzdvihuji korunu do úrovně odposlechů, tentokrát jsem si stoprocentně jist, že druhá návštěva po téměř roční odmlce skončí ovacemi a publikum se nebude chtít po Anna Calls from the Arctic nechat rozehnat vodními děly absentujícího zvuku. Nedělám si legraci, znovu budeme tonout ve srážce alternativních a mainstreamových vln. Někde, kde bychom se nedokázali vidět, stejně jako to nedokázal hyponotizující soubor ze stáje 4AD před jednou celou dekádou. V místech, kde spodní proudy moderního jsoucna nabízejí chvíli zadumání navzdory veškerým hybridním hrozbám vzdáleného světa a postpostmoderní tuctovosti.
Dry Cleaning (uk)
web
živě: Dry Cleaning (uk) + Dead Finks (nz)
25. 3. 2023, 20:00
Futurum Music Bar, Praha
fb event
foto © Jakub Václavek
Jan Krejča 05.08.2024
Nepotlačovat emoce, touhy, ani chuť po zvukové dekonstrukci. Ve středu společně s Lakoon v Bike_Jesus.
Jiří Moravčík 08.07.2024
Tak jak ho podle něho Pánbůh umístil do nepatřičného těla, je mu těsné i flamenco a než by se jeho pravidly nechal omezovat, identifikuje se jako ex-flamenco. Letos na Colour…
Jan Krejča 29.06.2024
Každá osobnost bývá potomkem svého díla, každá osobnost bývá poměřována silou charizmatu. Ne každá však dosáhne ideální kumulace zkušenosti, přehledu a nadčasového přístupu v pozdějším věku.
redakce 22.03.2024
Hutné a pestré taneční rytmy doplňuje industriální produkce i jasně psychedelické poselství, daleko nejsou karibští experimentátoři a rukodělná elektronika Nyege Nyege.
redakce 21.03.2024
Projekt, za kterým stojí někdejší srbský kulturní publicista, bývalý člen noiserockové kapely Klopka za pionira a dua Pamba Vladimir Lenhart.
redakce 20.03.2024
Její rýmy vždy krájející správný beat s precizností skalpelu jsou jedním z nejvýraznějších exportních produktů Hakuna Kulala po boku dalších raperek jako MC Yallah.
redakce 20.03.2024
Pětice pokračuje v ADHD produkci scény okolo klubu Windmill (Black Midi, Squid), tamní kapely se nerozpakují mixovat téměř cokoli, co projde kolem nich.
redakce 19.03.2024
Fenomén anatolské psychedelie pronikl do širších kruhů před více než dekádou, skupiny jako Baba Zula jej prosadily mezi hudební fajnšmekry.
redakce 18.03.2024
Jejich improvizovaný, konfrontační způsob hraní v propojení s mluveným slovem je zbaven jakékoliv abstrakce a místo toho volí formu jasného, ritualistického apelu plného hněvu.
redakce 18.03.2024
Za jemnými elementy R&B, jazzu a neosoulu nasátými něžností a křehkostí na míru Lauryn Hill se skrývá prosté motto „be free. be kind“.