Niño de Elche, zabiják flamenka

Flamencový zpěvák Niño de Elche není sám, kdo španělský žánr podrobuje testu odolnosti 21. století, s experimentováním to však zatím dotáhl ze všech nejdál. Zatímco tradicionalistům z něho naskakují pupínky, posluchači jdoucí s dobou se nemohou dočkat, co nového s producentem Raülem Refreem, Rosalií, raperem C. Tanganem nebo tanečníky Rocío Molinou nebo Israelem Galvánem do světa moderního flamenca zase přinese. Letos ho zastihnete i u nás, v polovině července na festivalu Colour Meeting v Poličce.

Španělské flamenco sice zůstává zatíženo romantickými vzpomínkami, nicméně už dávno není nedotknutelnou svátostí. Přesto se dál řídí mnoha přísnými pravidly, podobně jako, dejme tomu, u krasobruslení nebo závodního tance musíte perfektně zvládnout povinné cviky a ve volných sestavách byste to neměli přehánět s novotami. To si alespoň myslí konzervativní křídlo odborníků a pravověrných fanoušků mající velmi jasno v tom, co očekávat od zpěváka a dodržování kánonů považují za jediný způsob, jak zachovat a ubránit „tradiční“ flamenco. Zanícení puritáni se sklonem vidět v každém vychýlení z normy zradu to s naplňováním nostalgické touhy ovšem nemají jednoduché a jejich spory s modernisty jsou proto ve Španělsku stejně vášnivé jako žánr samotný. Spát jim poslední dobou nedají hlavně „revolucionáři“ Rosalía, Rocío Márquez, Rosario la Tremendita, Mária José Llergo nebo Tomás de Perrate. Doslova noční můru pro ně ovšem představuje Francisco Contreras Molina přezdívaný Niño de Elche (Dítě z Elche) podle města, kde se v roce 1985 narodil. Jak můžeme sledovat v dokumentárním filmu Cosmic Chant: Niño de Elche, k pověsti možná nejkontroverznějšího flamencového hudebníka posledních let dospěl s osobními ztrátami, ve zlém se rozešel s vlastní rodinou a poté, co se pustil do klání se zastánci čistoty žánru, přišel i o mnoho přátel.

Tak jak ho podle něho Pánbůh umístil do nepatřičného těla, je mu těsné i flamenco a než by se jeho pravidly nechal omezovat, identifikuje se jako ex-flamenco. Což není nic proti hudbě, ve které vyrůstal a dokonale ji ovládá, jen si prostě nechává otevřené dveře do prostoru, kde může zůstat flamencovým zpěvákem a zároveň být neukázněným básníkem, filosofem, esejistou a vokálním umělcem stranícím komunitě LGBT+ a pronášejícím sžíravé komentáře neberoucí ohledy napravo ani nalevo.

Vystupoval jako multidisciplinární performer v divadelních a tanečních představeních, filmech nebo pásmech moderní španělské poezie, kdy hlas přecházející ve skřeky, řev, alikvotní zpěv a rap vkládal do elektrorockového noisu. V projektu Vaconbacon nahlížel na britského filosofa Francise Bacona formou scénického obrazu: do interakce se zvukovou a filmovou koláží zapojil tělo, recitoval básně Antonia Machady a flamencový zpěv dekonstruoval s použitím zubního kartáčku nebo primitivního vzduchového čerpadla. Ještě nesnadnější – pro kohokoliv, tedy ne nutně pouze pro fanoušky flamenca – je vstřebat jeho performanční dialog s neznámým zvukovým archívem španělského avantgardisty José Val del Omara. Podle kritiků „sonický exorcismus nevhodný pro uzavřené mysli a citlivé žaludky“ uvedl v madridském muzeu Reina Sofía pod názvem Auto Sacramental Invisible a v limitované edici vydal na albu La distancia entre el barro y la electrónica. Na tom samém místě se Niño de Elche posadil i před obraz Guernicy a za doprovodu kytaristy Raüla Refreeho zazpíval tak vroucně, že tím málem dosáhl rozměrů Picassova díla.

OHEŇ NA ŠIRÉM MOŘI

„Tanečnice Angélica Liddell mi jednou řekla, že umělci mají svobodu, aby mohli na jevišti klidně někoho zavraždit, a nic se jim nestalo. S takovou iluzorní fantazií pracuji. Potřebuji experimentovat, abych se naplno vyjádřil, protože se nepovažuji za zpěváka v absolutním slova smyslu,“ prohlásil Niño de Elche v rozhovoru pro La Vanguardia. Může se na podiu svlékat, válet po zemi a nechat hlas natřásat při běhu po cvičebním pásu, obdivu jako úžasný flamencový zpěvák ovšem neunikne. „Kdybych měl popsat obrazem nevyslovitelné umění, vybral bych si nejspíš zázrak. Třeba oheň na širém moři. A pokud by měl takový obraz dostat hlas, mohl by jím být Niño de Elche. Ten, kdo zradil flamenco na znamení své nekonečné lásky k němu,“ konstatoval v eseji Libre quiero ser španělský spisovatel Javier Menendez Flores. „Kdykoli překládáte tradici do současnosti, nevyhnutelně ji zradíte,“ vzkázal mu Niño de Elche a jak to myslel, popsal v autobiografické knize In memoriam: Posesiones de un exflamenco. Jak se její autor ve flamencu cítí, naznačuje už obalem: stojí na něm vyfocený ve svěrací kazajce.

Pro nezasvěcence představuje esteticky hýřivé flamenco hudební bludiště. Zatímco my ho většinou vnímáme zjednodušenou optikou vášnivých zpěváků, strhujících tanečníků a brilantních kytaristů, Španělé rozlišují přes padesát stylů palos, tedy forem definovaných složitými rytmy compas, styly zpěvu, řazením slok a tleskání palmas, ale také náladami, temperamentem a spontánní improvizací. Cante jondo je považováno za nejvrcholnější vokální umění vylévání si zármutku a duše flamenca se nazývá duende. Nikdo vám sice přesně neřekne, co tenhle vnitřní stav mysli nebo prý dokonce dar přivádějící k šílenství znamená, ale třeba slavný zpěvák Camarón de la Isla vyprávěl, že když během zpěvu dosáhl duende, najednou prováděl věci, které předtím nedělal a byl si naprosto jistý, že by je už nikdy nedokázal zopakovat. Natož vysvětlit.

Na pravidla flamenca hledí mimo jiné také umělecký výbor The Flamenco Biennial, festival a soutěž v jednom, konající se od roku 1980 v Seville. „Snaží se nám prodat názor, že flamenco je hermeticky uzavřené lidové umění z druhu muzejního folkloru a zbytek jen samá anarchie a experimenty,“ zlobil se Niño de Elche v deníku El Periódico de España na lidi, od kterých si vysloužil nálepku „zabiják flamenca“.

Tak to ale ve Španělsku chodí: na slavného zpěváka Enrique Morenteho zase křičeli „vrahu cante jondo“. A to ještě netušili, že v roce 1996 s rockery Lagartija Nick natočí album Omega – spojující autorské skladby a hudbu Leonarda Cohena s verši Federica García Lorcy – a ve flamencu už nikdy nebude nic jako dřív. Takřka geniální progresivní dílo scéna pochopitelně označila málem za odpad, nad Španělskem bude přesto bez známky stárnutí čnít jako maják do skonání světa. Vzpomněl si na něho snad každý, když Niño de Elche s rockovou skupinou Los Planetas vydali v roce 2019 velmi úspěšné album Fuerza Nueva.

Pustit ho fanouškům indie rocku a shoegaze, okamžitě mu podlehnou, protože je bez přehánění skvělé. Neznalí španělštiny pak asi dojdou k přesvědčení, že obsah textů odpovídá vznosně chytlavým melodiím a nijak se jich nedotkne název ani skutečnost, že album – na obalu se siluetou Španělska přeškrtnutou bleskem ve stylu Joy Division – vyšlo 12. října v nákladu 1 492 kusů. Španělé ovšem okamžitě zavětřili provokaci, flamencové scéně přibyl další důvod vidět v Niñovi de Elche obrazoboreckého Antikrista. 12. října se ve Španělsku slaví státní svátek Día de la Hispanidad vztažený ke Kolumbově objevení Ameriky v roce 1492. Fuerza Nueva byla zase španělská krajně pravicová politická strana udržující v sedmdesátých a osmdesátých letech při životě ideologii Frankovy fašistické diktatury. Tvůrci si z extrémní pravice dělali legraci, tím to ale neskončilo. Co skladba, to adaptace nějaké proslavené hymny: ať už elitní vojenské Legie, Andalusie, Cikánů nebo katalánských proletářů. „Šlo nám o to odsoudit jakýkoli sektářský nacionalismus, ze kterého ale nelze obviňovat oblíbenou hudbu, ta k tomu byla jen ideologicky zneužitá,“ řekl k nahrávce Niño de Elche.

BEZ KLÍČE I KALHOT

Hlava všem praskala také z monumentálního zpěvákova alba Antología del Cante Flamenco Heterodoxo z roku 2018. Obsahuje dvacet sedm převzatých skladeb, přes sto minut hudby a nepopsatelný příval starého i současného flamenca, elektroniky, ambientu, zvukových koláží, glitche, soudobé hudby a citací velkých jmen světové kultury. Deklaraci napětí mezi ortodoxií a heterodoxií kurátoroval aktuálně hlavní ideolog flamenca Pedro G. Romero a hudebně zarámoval producent Raül Refree. Zásluhou Niña de Elche je pak album až nesnesitelně prudké a v náladách extrémně proměnlivé. Asi nejvýstižněji jeho účinek popsal Federico Romagnoli na portálu Ondarock: „Spontánně vyvolává pochybnost, jestli je opravdu nutné znát abecedu flamenca, abychom se mohli ponořit do spletitostí takového díla. Co když ale naopak nabízí přesně ten nejvhodnější bod, od kterého by se měl posluchač, který jinak flamenco neposlouchá, odpíchnout?“

Stíhat zpěvákovy myšlenkové pochody není jednoduché ani v případě jeho dosud poslední desky. Flamenco. Mausoleo de celebración, amor y muerte vám pro ostrý rozpor mezi zpěvákovou nabídkou radikálního flamenca a konečným výsledkem zprvu nebude dávat vůbec smysl. Premisa je jednoduchá: klasické flamenco zemřelo. Niño de Elche prý vycházel z neustálých debat o zániku tradice, což podle něho ale není pravda, protože je zachovaná na nahrávkách svaté trojice: Antonio Mairena, Pepe Marchena a Manolo Caracol, tedy zpěváků, jejichž umění se dodnes bere za konstantu, akorát se v této archaické formě už téměř nepěstuje. Trojice shodou okolností patří mezi jeho idoly, takže jim Niño de Elche z úcty postavil pomyslné mauzoleum. V příběhu sehrál roli koronera prohlašujícího flamenco za mrtvé, pohřebáka, co ho spálil, ale také zvěstovatele jeho zmrtvýchvstání, který vlastníma rukama popel mrtvého rozhrábl a nechal k nebi vzlétnout jako Fénixe. A teď to začíná být teprve zajímavé: po tom všem, co o něm víme, a co jsme od něho slyšeli, by se dalo předpokládat, že nám album urve uši a Niño de Elche si to nadobro rozhází i s posledním puritánem, co mu ještě dával šanci. Ne, všechno je jinak.

Na úvod se sice ozve žalostné kvílení tanečnice Angéliky Liddell, a když do skladby Seguiriya madre vpadne nezaměnitelným hlasem Rosalía, posluchačský adrenalin stoupá. Aby vzápětí odezněl. Zbývající tucet skladeb totiž Niño de Elche odzpívá tím nejklasičtějším flamencovým stylem pouze za doprovodu kytary producenta alba Raüla Refreeho. I laikům sice dojde, že takhle se flamenko běžně na kytaru nehraje, protože slyšíme spíš pankáče řezajícího do strun, zeptat se ovšem musí: a ten radikalismu, prosím pěkně, spočívá v čem?

Korunu všemu nasazuje černobílý obal. Niño de Elche na něm strnule sedí s barevně vyvedeným velkým klíčem na pravé ruce. Dobře, ale proč nemá kalhoty a pod bílým kvádrem naopak podle všeho jen spodky? Jednoduchá odpověď: na začátku koncertů dlouho provozoval rituál, při němž se svlékal do spodního prádla a oblékal si připravený oblek. Z Francisca Contrerase Moliny se tak stával Niño de Elche.

Kdo zná sváry provázenou historii udělování Zlatých klíčů nejlepším zpěvákům flamenca začínající v roce 1868 a někde ve Španělsku viděl na zdi namísto kříže viset fotografii třetího držitele Antonia Mairena, neunikne mu, že jde o zkopírování jeho teatrálního posedu. Niño de Elche Klíč nepřevzal osobně, což podle pravidel, když poslední a teprve pátý držitel Fosforito stále žije, ani nejde, avšak tím že se s ním takto chlubí, jen rozšířil sbírku prohřešků, kterých se dopustil na půdě tradice.

„Všichni tři zpěváci představují pilíře, stali se součástí učebních osnov a určili pravidla toho, co dnes chápeme jako flamenco. Stali se impulsem k natočení alba, u kterého radikálnost chápu v přiblížení se kořenům, protože umělci mé generace s tímto repertoárem, typem produkce ani kytarovým doprovodem nepracují,“ vysvětlil svůj radikalismus Niño de Elche v rozhovoru pro El Periódico de España.

„Můžete tedy potvrdit, že flamenco zemřelo nebo se bavíme o jeho vzkříšení?“ zeptali se ho v Rockdelux a dostalo se jim odpovědi: „To je na vás, abyste rozhodli. Do toho se nepletu, já jen udělal obřad, protože jsem cítil, že je to nutné. Sám nevím, jestli se flamenco znovuzrodí nebo promění.“