Když natáhnete ruku: The Cinematic Orchestra

Bylo obtížné těšit se na koncert Cinematiků a v hlavě řešit, co asi budou hrát a jaké bude jejich podzimní vystoupení v porovnání s tím letním, festivalovým na Colours of Ostrava. Ten víkend, kdy měli v Praze hrát, totiž nepatřil jim, ale děsivým zprávám o teroristických útocích v Paříži. Cestou na koncert jsem si byl jistý, že lídr kapely Jason Swinscoe se k tomu určitě vyjádří, tohle se nedá přejít. Kupodivu tak neučinil – on to taky není žádný pódiový showman a řečník, což se ukázalo už v Ostravě. Když s ním děláte rozhovor, mluví obsáhle o muzice, která ho baví. Ale na koncertě před publikem působí nezvykle pokorně a snad až zakřiknutě, když uvážíme, jakou roli v kapele má. Stejně jako na Colours stál i v Lucerna Music baru na stage úplně vpravo a ostatní muzikanti (celkem deset včetně hostující zpěvačky) byli mírně natočeni tak, aby s ním stále udržovali oční kontakt. Je to skutečný orchestr a Swinscoe je jeho dirigentem.

Zatímco na Colours odstartovala Swinscoeova kapela celý program ochutnávkou z očekávaného novinkového alba (Jasone, sliboval jsi, že vyjde na podzim a pořád nic!), v Praze to byl rozjezd na jistotu čili Burnout, nejskvělejší věc ze skvělého a nepřekonaného alba Every Day. Jak jsem předpokládal, právě z něj a z následujícího Ma Fleur vzešel základ setlistu. Pomyslné hitovky, nadšeně vítané zcela zaplněným hledištěm, doplňovaly novinky, které potvrdily, že Swinscoe a spol. hodlají pokračovat v linii Ma Fleur – méně jazzu, více písniček, „user friendly“ přístup. Možná i proto ve střední části koncertu trochu povolil úžasný úvodní drajv. Ale stačilo zahrát dynamickou Flite a přidat Child Song a Breathe (i když v Ostravě vyzněla tahle skladba ještě o něco působivěji) a orchestr s publikem byli zpátky ve hře. Základní část uzavřel Muž s kinoaparátem, kterého po pár tónech, soudě dle ohlasu, poznali snad úplně všichni. V přídavcích se publikum konečně dočkalo asi největšího hitu To Build a Home, který je pro Swinscoea něco jako František pro Buty – v jednom rozhovoru prohlásil, že má pocit, že s touhle skladbou zůstane spoutaný do konce života. Sám tenhle track moc nemusím, takže mi ani nevadilo, když ten večer v Praze zazněl v podivné folkové verzi. Pak následoval obrat ke světlu, tedy All That You Give, otvírák alba Every Day. Na šestnáct let starý debut Motion se zavzpomínalo v úplném závěru, dlouhá Ode to the Big Sea nabídla muzikantům možnost si zasólovat na klávesy, basu a pochopitelně bicí.

K tomu, že koncert Cinematiků byl pro mě jedním z nejsilnějších zážitků letošního roku, přispěl i genius loci pražské Lucerny. Zdejší music bar jsem si užil premiérově a tvrdím, že pro podobný koncert ideálnější prostor nenajdete. Spokojeni museli být hlavně ti, kteří tvrdili, že si ostravské vystoupení kapely na velké stagi a před tisícovkami lidí vůbec neužili. Tady naopak i jedinec, který stál až vzadu u baru, musel mít pocit, že kapela hraje u něj v obýváku a když natáhne ruku, může se s ní pozdravit. Dokonalá intimita.