Když promlouvá jen hudba (Mladí ladí fest)

Na začátku byl záměr přivést do vyprázdněných jazzových klubů nové posluchače a oživit zájem o žánr. O patnáct let později slaví projekt Mladí ladí jazz polokulaté výročí jakožto respektovaná progresivní akce přivážející pravidelně to nejlepší, co novodobá jazzově experimentální scéna může nabídnout. Aby oslavy byly stylové, nahradil sérii jarních koncertů rovnou celodenní festival, který přišel ruku v ruce s čerstvým vizuálem, ladícím se záměrem posunout celou akci pryč ze škatulky „čistě jazz”. Na závěr října tak byl připraven mezi třemi bloky uprostřed Holešovické tržnice program napěchovaný jmény překračující žánrové hranice, který sliboval jak hvězdy, o kterých organizátoři dlouho snili, tak objevy, o kterých se nám teprve bude zdávat.

FILIP: Když jsem si to šinul k tržnici uprostřed sychravého svátečního odpoledne, zvenku nic nenapovídalo, že se tady ještě ten samý den budou dít velké věci. Poměrně nenápadným vchodem mezi halami 17 a 40 jsem vplul do industriálního areálu a dorazil přímo do rozehraného setu Metastavů. Krásnější a intimnější navození nálady jsem si nemohl přát. Když v samotném závěru Anička Hokešová zpívala „tma přináší nový jména”, doufal jsem, že to v jiném kontextu bude platit i pro tento večer.

KRISTINA: Na první dobrou mě z lineupu uhranul francouzsko-alžírský kolektiv Acid Arab a britský producent Alfa Mist. Acid Arab jsem letos měla šanci vidět třikrát a ať už v legendárním amsterdamském hudebním centru Melkweg, na druhé největším pódiu budapešťského festivalu Sziget, nebo v hale holešovické tržnice hutná orientální elektronika nikdy nezklamala. Hudba Blízkého východu do Česka zatím nějak intenzivněji nepronikla a Acid Arab tak mohou působit jako kulturní most spojující západní styly s blízkovýchodními rytmy. A i když byl jejich set perfektní, překvapilo mě, jak na půlnoční program hala prořídla.

FILIP: Acid Arab společně s Alfa Mist fungovali jako hlavní taháky pro spoustu návštěvníků včetně mě, což koresponduje se záměrem organizátorů přivážet aktuální a žánry překračující jména. Show na pomezí techna a Orientu sedla do industriálního prostředí i slotu okolo půlnoci jako ulitá. Dav sice prořídl, o to více místa bylo na tančení, kterému se nedalo ubránit. Čekal jsem, že výše zmíněná dvě jména budou vrcholy festivalu, to nejsilnější se ale odehrálo úplně mimo hlavní stage. To, co předvedli belgičtí Echt!, k tomu jsem dlouho nenacházel slova. Bylo to electro? Experiment? Postjazz? Škatulkování je zbytečné. Kopalo to, vibrovalo sloupy a těly, totální propojení všeho a všech. Zvuk takový, že mlácení ocelovými tyčemi o sebe nikdy neznělo lépe, když intenzita setu stoupala, přišlo z ničeho nic zklidnění. Geniální.

KRISTINA: I mně spadla brada. Polovinu setu jsme na sebe jen střídavě zírali s otevřenou pusou s koutky roztaženými do nejširších možných úsměvů. Od poklidného přátelského jamu útulného jazzového klubu po pulzující temný berlínský podnik nad pátou ránou. Echt! měli všechno. Předvedli nesmyslně energickou parádu, která neměla slabší místo a ze které mě i dnes bolí za krkem. A ještě na místě jsem si belgický kvartet zařadila do seznamu nejlepších elektronických vystoupení, které jsem letos viděla. A doufám, že ne naposled.

fotogalerii z festivalu najdete tady

FILIP: Po Echt! se šiklo, že třetí scénu tvořil Elektrosalon, prostor protkaný uměleckými instalacemi pojímajícími z různých perspektiv ravovou kulturu. Na Mladí ladí ale působil spíše jako oáza klidu a odpočinku. Netradiční, spíše ambientní sety, mělo několik festivalových interpretů, a tak jsem tu s radostí našel útočiště s matéčkem v ruce, zatímco výstavní halu plnila hudební symbióza Aid Kida s Tomášem Sýkorou za klávesami. Z jejich setu jsem přeběhl na vystoupení Marii Chiary Argirò a rozhodně jsem neprohloupil, první velký objev. Skromná sestava bicí, trubka, klávesy/synťák, spojená ale s neuvěřitelnou křehkostí a jemným hlasem. Hypnóza.

Ale abychom jen nechválili, našli se i rozpačitější momenty. Tradiční pojetí funku a soulu v podání Mononeona působilo v rámci akce plné experimentů se zvukem jako pěst na oko. Jeho songy prodloužené až o několik minut oproti studiovým verzím se táhly podobně jako barevná ponožka na vrcholku jeho basy, a jejich poslech tak spíše vyčerpával. Druhým momentem, kdy jsem váhal, bylo vystoupení Yarah Bravo. Hudební složka nezklamala, horší to bylo s komunikací, přesněji se spartakiádním pojetím. Sedněte si, vyskočte, zpívá levá půlka, zpívá pravá půlka, mávejte rukama… Chápu, že si podobné prvky někteří umělci během koncertů užívají, někdy to i funguje jako katalyzátor pro ztuhlý dav, ale čeho je moc, toho je příliš. Jako dloubnutí do sršního hnízda zapůsobil statement „Free Palestine”, který se setkal s téměř hrobovým tichem v hale. Rozpačité.

KRISTINA: O to víc jsme oba ocenili nadcházející vystoupení jednoho ze zmiňovaných headlinerů, londýnského producenta a hudebníka Alfa Mist, který z původně hiphopového prostředí plynule proplul k jazzu. Na svou původní dráhu nezanevřel a hip hop oduševněle integruje do své aktuální tvorby, která pohladí po duši, roztančí i dojme k slzám. I přesto, že jsem si svou premiéru Alfa Mist představovala v intimnějším prostoru, nemám co vytknout.

FILIP: Ač tentokrát ochuzen o rapové party, proplul se svou kapelou vyhrazeným časem tak suverénně a s takovým citem, že se zdálo, že svět kolem se v tu chvíli zastavil. Minimální komunikace směrem z pódia, na dokonalé splynutí obecenstva s jako by jen tak jamující kapelou ani žádná slova potřeba nebyla. Esence toho, když promlouvá jen hudba.

Tento dojem se dá vztáhnout i na celý festival. Nejsilnější a nejnadšenější odezvy se dostávalo těm interpretům, kteří promlouvali k publiku skrze své nástroje. Ambiciózní line-up snažící se o mix jazzu, experimentu a techna svědčil o ambici definitivně se vyvázat z tradičních forem a posunout celý projekt Mladí ladí jazz směrem k ryze současným trendům. Což ostatně podporuje i záměna slova „jazz” za „fest” v názvu letošního narozeninového ročníku, který tak byl více než důstojnou oslavou. Večírek uprostřed Holešovic může posloužit jako důkaz, že nastavený směr je správný, že jestli někde leží budoucnost zájmu mladých o nové jazzové formy, je to tady.