Když Tosca tvoří house party (místo downtempa)

Hele, zní to zajímavě, ale co je to ta downtempo scéna?
Koho zajímá nějaká scéna, bude to supr hudba, legenda, tak pojď!

O downtempu jsem asi měla mylné představy. Čekala jsem především jemné, pomalé rytmy ve stylu Teardrop od Massive Attack, jenže to, co předvedlo rakouské duo Tosca na konci máje v olomouckém Jazz Tibet Clubu, nebyla žádná ukolébavka, ale pořádný nářez. Klub byl už tradičně narvaný, a to jak lidma a horkým vzduchem, tak super atmosférou a syntézou melodických beatů – jak taky jinak, když si do Tibetu zvou samé legendy.

Zatímco Rupert Huber a Richard Dorfmeister seděli na podiu naproti sobě za klávesami s ledovým klidem, s obecenstvem to poškubávalo. Několik jedinců pod podiem bláznivě tančilo, zbytek se drobně vlnil a ani ti nejcyničtější, kteří se tančícím rebelům posmívali, nedokázali nechat nohu/hlavu na jednom místě.

Huber a Dorfmeister nejenom že hráli s ledovým klidem, ale vypadali přitom hrozně cool. Na delších vlasech měli klobouky, všímali si jen syntezátorů a do publika nekoukali. Tvářili se, jakože je nikdo nezajímá, že mají svůj svět a pro ten si i hrajou. Jen tak, aby byli spokojeni sami se sebou. A my jsme je za to zbožňovali. Mohlo jim být kolem padesáti a já nechápala, jak mi někdo může připadat tak strašně zajímavý, tak cool, když to jediné, co vypadá, že dělá, je, že sedí a tváří se netečně. Ale ten výraz měl sílu. Mluvil za celou tu elektronickou nádheru, která jako by chtěla být zdánlivě taky netečná a vznášet se v oblacích někde mimo reálný svět, ale chtě nechtě se dotýkala každého v sále.

O hudbě Toscy je známo, že velmi efektivně plní místnosti, a proto se používá jako zvuková výplň v klubech, salonech, butycích, vinárnách i obývacích. Snad aby hudba náhodou nezanikla jako pouhá zvuková kulisa příjemného prostředí Jazz Tibetu, hrála tak nahlas, že skoro nebylo slyšet ani vlastní myšlenky. To byla ovšem škoda, protože myšlenek a pocitů z muzikálního efektu vytanulo spoustu. Podělit se o dojmy s okolím bylo nemožné, a tak jsem se tiše pohroužila do hudby, jak se po mně chtělo, a snažila se pochytit něco z elektronických vokálů. Občas jsem měla pocit, že text je česky, občas jsem slyšela angličtinu, ale možná to byla samá němčina, ruku do ohně bych za to nedala.

Ať už se přílišná hlasitost a nesrozumitelnost textů dá považovat za nedostatek či se jednalo o umělecký záměr, nálada více než tříhodinového koncertu (sic! jen druhý přídavek po neutuchajícím desetiminutovém aplausu trval čtyřicet minut) by vyvážila jakékoliv nedostatky. Stejně jako Huber a Dorfmeister měla spousta posluchačů na hlavách klobouky, což vyjadřovalo přízeň umělcům, ale hlavně skvěle podtrhovalo nonšalantní, hlubokou atmosféru celého koncertu.