Kensington, nezadržitelná síla stadionového refrénu

Kensington jsou v rodném Nizozemsku zvyklí na trochu větší audience, než jaká byla toho dubnového večera v Roxy, kde protentokrát ani neotevřeli balkóny. Nebylo vyprodáno, na druhou stranu ani poloprázdno. V podstatě optimální stav. Bez otravného postávání ve frontě – a díky přívětivému jarnímu počasí i bez zastávky v šatně rovnou do sálu, kde už začínal předskokan.

The Silver Spoons na pódiu vypadají tak dobře, že by se vyjímali i na zdi pokojíčku puberťačky. Zároveň ve své hudbě míchají vliv zvučných britských jmen jako The Cure, The Kooks či Klaxons, takže i místní borci jimi mohou vzít zavděk a ostatní se jim nevysmějí, když je zařadí mezi poslouchatelný indie rock. Už poslední setkání s kapelou ve Futuru (v roli předskokana Carnival Youth) ukázalo, že mají potenciál, i když tenkrát ještě působili trochu jako „obýváková“ kapela. Uběhl více než rok a kapela vyrostla i zdivočela, což dokazovala zejména v závěru setu, kdy z líbivé podoby nabobtnala do postpunkových rozměrů a frontman se proměnil v Tryskomyš a Harryho Šoumena v jedné osobě.

fotogalerie z koncertu tady

O koncertě Kensington lze rovnou konstatovat, že byl stejný jako před rokem v Lucerna Music Baru. Nenatočili nic nového, nezměnili setlist, prostě jenom pokračují v koncertování. Chtělo by se v tom hledat nějaké negativum, ale žádné jsem nenašel. Když jsem o kapele minulé léto na výlětě v Amsterdamu říkal místní kámošce, odpověděla: „Kensington? Na ty jsem vzala mladšího bráchu. U nás zaplňujou stadiony a chodí na ně i čtyřicátníci.“ Univerzální stadionová kapela, to je přesné. Když i lovesong a balada zní jako hymna a hymny vytváří zvukové masy, které se tlačí dopředu tak nezadržitelně jako Maradona při svém druhém neslavnějším gólu.

To platí i pro texty. Kapela se pořád někam žene, posouvá, jde, jede, hledá směr, cesty a pálí za sebou mosty. Bylo by to na hlubší analýzu, ale nejčastější sloveso bude určitě „go“. Frontman, který jako by se situaci pokoušel zvrátit, v půlce koncertu utišil publikum a sám pouze v doprovodu kytary procítěně rozehrál píseň Storm, což mu ale vydrželo jen dvě sloky. Kapela, gradace... Švec se prostě drží svého kopyta. Následující smršť hitů Riddles, Home Again a Streets potvrdila, že kapela na své show prozatím nemusí měnit ani zbla a klidně se může s Biffy Clyro porvat o diskutabilní titul nejlepší koncertní kapely.