Jarda Petřík | Články / Reporty | 05.10.2012
Na Denovali Swingfestu 2011 v německém Essenu vystoupilo hned několik seskupení a projektů, které se dosud v České republice naživo nepředstavily a v nejbližší budoucnosti se na tom bohužel nejspíš nic nezmění. Německé legendy dark jazzu (pokud jste morbidnějšího ražení, patrně preferujete žánrové označení funeral jazz) Bohren & der Club of Gore, jejich francouzští následovníci Dale Cooper Quartet & The Dictaphones (podobnost s Twin Peaks není náhodná), projekt Bersarin Quartet Thomase Bückera, propojující dark ambient s modern classical, neoromantičtí/neoklasičtí Francouzi Les Fragments De La Nuit nebo německý multimediální umělec a skladatel na poli dark ambientu a field recordings Thomas Köner. A také holandská vícehlavá saň The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, čerpající na svých nahrávkách jak z dark jazzu a ambientu, tak z rytmického noiseu a experimentální elektroniky, která sice kromě Nizozemí pravidelně vystupuje i v Německu, Maďarsku či Polsku, ale do Česka čas od času zavítá maximálně jeden ze zakládajících členů, a to Jason Köhnen se svým ragga/breakcoreovým projektem Bong-Ra. Což je trochu jiný hudební vesmír...
Pokud o The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble slyšíte poprvé, měli byste to ve vlastním zájmu napravit. „Kilimandžára“ dokážou být ve svých skladbách stejně epičtí a přitažlivě tajemní jako jejich název, který vymysleli jeho zakladatelé Gideon Kiers a Jason Köhnen: „Na úplném začátku, v roce 2000, jsem přišel se spojením darkjazz, protože jsme chtěli, aby naše tvorba byla temnější a zároveň obsahovala jazzové prvky. A protože Gideon má známého v Tanzánii, kde je hora Kilimandžáro, řekli jsme si, že by bylo skvělé pojmenovat se i tímhle tajemným slovem. Jenže jsme zjistili, že už existuje jamajský soundsystem Kilamanjaro, tak nás napadlo spojit slova dohromady. A protože Kilimanjaro Darkjazz znělo pořád tak nějak nedokončeně, přidali jsme k tomu ‚ensemble‘. Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. I kdyby hudba, kterou bychom pod tímhle aliasem vydávali, byla odpad, tak by si to lidi zkusili poslechnout už jen kvůli tomu cool názvu.“ Potvrzuji: když v roce 2006 vydali svůj eponymní debut, neměl jsem o žánru jménem dark jazz ani ponětí. A byl to (vedle faktu, že album vyšlo u Planet Mu) právě název, který mě donutil k poslechu. A ejhle, co myslíte, byl to opravdu dark jazz. Trefa do černého.
Trefy následovaly ještě dvě, i když jedna z nich, Here Be Dragons na berlínské značce Ad Noiseam, byla trefou spíš do šedého, a druhá, zatím poslední From the Stairwell na Denovali, minula úplně (ne náhodou z ní v Essenu zazněla pouze úvodní skladba All Is One). „S cestováním od vydavatelství k vydavatelství se to má jednoduše. Vždycky jsme chtěli zbohatnout, ale pořád se nám to nedaří, takže zůstáváme chudí. A protože jsme dost nezávislým seskupením, je s námi těžší spolupráce. Nicméně s Denovali jsme momentálně maximálně spokojení. Způsob, jakým vydávají jednotlivé releasy, a jejich umělecké ztvárnění jsou na vysoké úrovni. Když skládáte nekomerční produkci, která nevychází v tisícových nákladech, je skvělé mít možnost vyhrát si i s bookletem a dalšími detaily kolem.“ A s booklety si u Denovali opravdu vyhrát umějí. Desku Demain, C’était Hier od Les Fragments De La Nuit či eponymní debut projektu Blackfilm si má člověk chuť koupit už jenom kvůli nádherným obalům.
Při zmínce o třech dosavadních řadovkách ansámblu by se slušelo neopomenout EP Mutations, které mělo sloužit především k překlenutí čekání na druhou desku, ale posléze si začalo (zcela zaslouženě) žít vlastním životem. „Mutations jsme nahráli a vydali tak trochu z donucení, protože od vydání debutu uplynula spousta času a ještě jsme neměli dostatek materiálu na další album. Takže jsme přepracovali některé starší tracky do elektroničtější podoby a přidali k tomu pár novinek, které se posléze v jiných verzích objevily právě na albu Here Be Dragons. Když o tom teď přemýšlím, mohli bychom něco podobného zase zopakovat, protože to byla docela zábava. A některé ze skladeb, jako třeba Symmetry of 6’s, Twisted Horizons nebo Avian Lung, koneckonců pořád hrajeme.“
Skladba Avian Lung, která EP uzavírá (a posléze se v jiné verzi – kde šepot ve francouzštině střídá anglicky zpívaný text – pod názvem Seneca objevuje na nahrávce Here Be Dragons), má vůbec zajímavou historii. Oproti většině ostatních písní, jejichž autory jsou Kiers a Köhnen, základ téhle nádherné balady pochází od zpěvačky Charlotte Cegarry: „Vybrnkávala jsem si tuhle melodii na piano Rhodes, když jsem měla zlomené srdce. Potom jsem ji poslala Gideonovi, který přidal beaty, a pak z toho Jason udělal remix, načež mi řekl, že ho chce pojmenovat podle římského filozofa Senecy. Připomněla jsem si, kdo vlastně Seneca byl, a zjistila, že se rozhodl dobrovolně skoncovat se životem: ‚Existuje pro mě jenom jedna volba a já si zvolím smrt.‘ Takže jsem napsala text Avian Lung kompletně ve francouzštině a celá poezie schovaná v téhle písni je o tom, že každý má právo se svobodně rozhodovat. O což se snažíme i v Kilimanjaro Darkjazz Ensemble – zůstat svobodní.“
Na Swingfestu ale zazněla albová verze a vlastně i všechny ostatní skladby, ve kterých Charlotte zpívá, jsou už pouze v angličtině. „Pro to existuje jednoduché vysvětlení. I pro mě coby rodilou Francouzku je snazší psát v angličtině, protože je všeobecně velmi těžké napsat krásný francouzský text. Neznám moc současných zpěváků, kteří to dokážou – většinou z toho vychází hrozné r’n’b. Když zpíváte francouzsky, jdete se svou kůží víc na trh, protože limity jsou přísnější. Většinu textů píšeme s Jasonem a jde nám to až podezřele dobře a snadno. Když přijde na nostalgii, fantazii a ztracené lásky, jsme na stejné vlně, takže ve výsledku může být text hotový klidně během hodiny. Nejdřív většinou vzniká hudba, ale žádná pravidla neexistují. Jason s něčím přijde, Gideon přidá beatovou sekci, Hilary trombón… Každý track vzniká jinak a to samé se dá říct o našich koncertech. Samozřejmě že máme setlist, ale zároveň svobodu zařadit do něj jakékoliv skladby z našeho repertoáru, improvizovat, smyčkovat a různě modifikovat, takže výsledek bývá jiný vystoupení od vystoupení.“
To essenské začali symbolicky atmosférickou instrumentálkou Nothing Changes, jež také otevírá debut. Hned v následující, temně freejazzové Embers už ovládl prostor sálu Charlottin křehký vokál; přitom nonšalantní Charlotte se stala součástí kapely až po vydání prvotiny. „Na Charlotte jsem narazil, když jsem v jednom pařížském klubu někdy v roce 2004 nebo 2005 vystupoval coby Bong-Ra a ona mi shodou okolností se svým tehdejším přítelem předskakovala. Nebyl to breakcore, ale spíš hutná elektronika, do které vkomponovávala svůj hlas. Nadchlo mě, jak si uměla vyhrát s abletonem, a tak jsem za ní potom zašel a řekl jí o společném projektu s Gideonem. Vyměnili jsme si e-maily s tím, že jí pošlu nějaké ukázky, ať si je poslechne, a když jí to přijde zajímavé, ať se ozve. Výsledek znáte.“
„Hledala jsem kapelu, kde bych mohla vyjádřit své temnější a nostalgické pocity, a taky jsem nechtěla být jenom hlavní zpěvačkou, ale experimentovat s lyrikou a jazzovou stránkou hlasu – prostě zapomenout na stylové hranice a poddat se emocím. Texty jsou samozřejmě důležité, ale největší úlohu nakonec stejně hrají emoce, které jste schopni ze svého hlasu dostat.“ Její vokál jako by byl stvořen pro pochmurnou atmosféru balad v duchu žánru film noir, kterým dodává potřebné záblesky světla. Jedno, zda sevřený do pravidelné rytmické struktury jazzových perkusí nebo volně prostupující organicky se proplétajícími světy tradičních strunných a dechových nástrojů a abstraktní elektroniky.
Daleko uvolněněji a rozostřeněji je pojatá aktuální nahrávka From the Stairwell: „Zatímco Here Be Dragons byla taková cikánská, divočejší a nostalgičtější, desku From the Stairwell jsme chtěli mít víc temně romantickou a smyslnou. V pozadí naší tvorby existuje koncept, ale není to tak, že bychom si sedli a začali probírat, jak přesně bude znít naše další píseň. Rád to přirovnávám k filmu. Máme stejného producenta a režiséra – to jsme Gideon a já, a stejné herce, což jsou naši spoluhráči. Ale pokaždé je jiný scénář, přestože některé prvky jsou pro naši hudbu typické. Třeba Lynch: když natáčí další film, nečekáte, že to bude pokračování Mazací hlavy. Ale na druhou stranu víte, že rád spolupracuje se stejnými herci, má rozpoznatelné postupy, které jsou pro jeho styl specifické, takže i když samotný příběh bude nový, pořád to bude nějaká ‚lynchovina‘.“ U společné tvorby Kierse a Köhnena si můžete být jisti, že půjde o nějakou „kilimandžárovinu“.
Koneckonců i koncert, který pětice v Essenu odehrála, byl čistá kilimandžárovina, která v sobě měla ukryty všechny tváře a polohy studiových alb. Ambientní, jazzovou, noiseovou, elektronickou, doomovou... Vždy ale s omnipresentní melancholií, jakousi nevyřčenou tísní, či snad dokonce tíživým strachem z neznámého. Koncert ideálně propojil hudební složku s tou vizuální, v podobě na velké plátno promítaných černobílých obrazů, které zintenzivňovaly výsledný prožitek. Publikum se po sedmdesát minut odvážilo zatleskat jen dvakrát, aby nepokazilo opatrně budovanou atmosféru jedenácti skladeb, které dokonale zapadaly jedna do druhé.
Kilimanjaro Darkjazz Ensemble vtáhli do světa „za oponou“ a připravili jeden z emočně nejsilnějších zážitků víkendu. „Hudba souvisí s momentálními emocemi. Když prožíváte delší smutné období, skládáte neveselou hudbu, abyste vyjádřili, co se ve vás odehrává. A když jste šťastní nebo naštvaní, logicky se to odrazí na rytmičtější nebo agresivnější produkci. S Kilimanjaro Darkjazz Ensemble jsme v permanentní, šest let trvající depresi.“ Ne že bych jim to přál, ale doufám, že jim deprese ještě pár let vydrží.
Report/rozhovor: The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble @ Denovali Swingfest 2011
Vyšlo ve Full Moonu #19> / 2011.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.