Shaqualyck | Články / Reporty | 23.11.2014
Aby byl vstup podmíněn složením trvanlivých potravin v hodnotě minimálně 50,- Kč, to se mi ještě nestalo. Vysvětlení? On to vlastně nebyl jen tak obyčejný koncert, ale součást sympatického projektu Noc venku, který má za cíl upozornit neotřelou cestou na problém bezdomovectví a v rámci možností s ním taky něco udělat. Proto ten proviant, improvizované vojenské stany a polní kuchyně, ze které se před zrekonstruovaným olomouckým U-klubem linula příjemná vůně horkého gulášku. Hrálo se divadlo, svépomocí spíchnutý poutač lákal na výtvarnou dílnu, v přistavených kontejnerech se vršily paštiky a müsli tyčinky. Ti nejodvážnější dorazili se spacáky a karimatkami, aby na vlastní kůži okusili „luxus“, který skýtá přespání pod širákem v půlce listopadu. Koneckonců, neříkají tomu „Noc venku“ pro nic za nic. Podobné dobrodrůžo navíc v Olomouci podstupují každý den nedobrovolně desítky, možná stovky lidí bez domova. Co na to počestní spoluobčané? Postávají na náměstích s punčem a tváří se, jako by je to nezajímalo, hlavně když „to“ nemají na očích.
Nevtíravé (čti: minimální) promo užívající navíc vulgarismu bezdomovec, to není zrovna ideální katalyzátor návštěvnosti. Naštěstí Katarzia a Manon meurt byli alespoň papírovým příslibem diváckého zájmu, ačkoliv se museli poprat s těžkou konkurencí v podobě Baromantiky Lenky Dusilové a stand-up frajerů z populární relace Na stojáka. Nakonec to nedopadlo nejhůř, ještě že je Účko v areálu kolejí, na studenty je spoleh. Akorát po prvním songu si Katarína musela bojácné a do tmavých koutů zalezlé publikum přitáhnout blíž. „Nie som smutná, ja mám taký ksicht.“ Černý, ke krku upnutý úbor řádové sestry, apartní botičky, kytara s náplastí a bezprostřední, maximálně upřímný projev zdánlivě obyčejné holky. Krom tracků z mimořádně vyvedeného alba Generácia Y plného sebevražedně vtipné vztahové ironie představila i písně z chystané desky a poprala se i s textem v angličtině. S každým dalším songem bylo čím dál jasnější, že za její vlhké oči nemůžou ostré reflektory. Chce to sakra velkou kuráž, odkopat se před cizíma lidma a nechat je, ať se kochají veřejnou pitvou vašich milostných lapálií.
Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy někomu takhle visel na strunách. Písničkářek s kytarou jsou mraky, Katarzia je jen jedna. Klišé, říkáte? Až ji uvidíte naživo, dojde vám to. Z vágneho jasné byla milou připomínkou intra z Breaking the Girl od Red Hot Chili Peppers, jen s lepším textem a grungeovým ocasem v refrénu. Paranoje i Dunaj jsou už dávno hity, které si s Katou notují dívčiny pod pódiem. Škoda že se početná slovenská enkláva po přídavku vytratila do útrob hanácké metropole. Přišla tak o koncert olbřímí naděje naší alternativní scény, shoegazeových Manon meurt, kterým se před poloprázdným sálem asi moc dobře nehrálo. Přesto nevypustili ani notu, dali celé album i nové songy, ze kterých je cítit posun k tvrdšímu zvuku ubírajícímu na fantaskních melodiích. Výsledek? Vyrovnaný setlist, hlukové nebe. Řinčivá To Forget, pohlcující ´94, která začíná tak něžně a nenápadně a pak sílí a sílí, až se vám z velkolepého finále samým blahem třesou kosti. Doteď nechápu, kde se vzal ten geniální nápad v In These Eyes. Čekáte zatmívačku a on tam Vojta vrazí minimalistické, leč famózně gradované sólo, kdy máte pocit, že mu struny snad kvetou pod rukama. Když mu do toho rezonujícího opiátu vpadne zbytek kapely, nabízí se jen jediné slovo, dokonalost. Tohle se nikdy neomrzí. Vinyl byl povinností, lepší českou desku jsem letos neslyšel.
Noc venku: Katarzia + Manon meurt
20. 11. 2014, U klub, Olomouc
foto © žakelýna
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.