Medvědovo psychrockové okénko VIII: Pět otázek pro Oneida

Oneida se vracejí do České republiky, kde byli naposledy v roce 2009, aby vůbec poprvé zahráli v Praze. Přiveze s sebou čerstvou desku A List of a Burning Mountains> a split LP s britskými psych rockery Mugstar. Vzhledem k průměru osm koncertů ročně, které na evropském kontinentu obvykle odehrají (většina probíhá na místech jako Sardinie, Sicílie, Portugalsko a další přímořská letoviska), by se chtělo říct, že 19. března by v pražském Chapeau Rouge neměl chybět nikdo. Pět otázek položil Medvěd „frontmanovi“ kapely – Bobbymu Matadorovi. Ten se mimo Oneidu věnuje povolání učitele angličtiny v Bostonu.

Co formovalo váš hudební a životní styl v roce 1997, kdy vznikla Oneida? A co vás inspiruje dnes?
Oneida se vždycky inspirovala rozsáhlým spektrem hudby a v době, kdy Oneida vznikla, bys našel masivní horu muziky, kterou jsme tehdy zbožňovali, i když to nemuselo být v naší hudbě zjevné – spíš v našem postoji. Na prvním turné v roce 1997 jsme hráli covery kapel jako Motley Crüe, ESH, The Rolling Stones, The Modern Lovers; poslouchali jsme spoustu 60's garage rocku, 70's Detroit/Cleveland punku, 80's elektroniky a 90's hip hopu (Wu-Tang Clan pro nás byli vždycky důležitým milníkem). Sakra, tehdy jsme na turné poslouchali i první desku Spice Girls (mám dojem, že jsme si ji koupili v Portlandu, 3000 mil od domova)! Vždycky nás zajímala energie a svoboda a vždycky jsme srali na to, co si o nás myslí ostatní – a to myslím platí dodnes.

V roce 2011 jste vydali album Absolute II, což byl poslední díl k triptychu Thank Your Parents. O co v něm šlo?
O všechno! O obsáhnutí nekonečna. Triptych je klasická struktura, známá napříč rozličnými kulturami, poskytující nosné „pilíře“, které definují, podporují a udržují jinak bezbřehou úplnost středu. Jak jinak bys mohl nekonečno vymezit?

Co je to za fotku na obalu vaší poslední desky? A jak Oneida pracuje s vizuály? K vaší poslední desce vyšel celkem rozsáhlý obrazový materiál – vypustili jste dvě dlouhá videa pro celou desku, která natočila desítka režisérů.
Už téměř deset let blízce spolupracujeme s umělcem a designérem Danem Schechterem – fotka z obalu A List of the Burning Mountains je od něj, vyfotil ji na hoře Atlas v Maroku. Dan pracuje na našich obalech a vizuálech od roku 2005, kdy udělal obal pro album The Wedding. Oneidu považuje za jeden z článků v interdisciplinárním přístupu k umění. Taky spolupracujeme s kolektivem Secret Project Robot na multimediálních performancích a naše studio v Brooklynu je jejich permanentní galerií. Jsme velmi šťastní a částečně privilegovaní, že jsme součástí hluboce oddané kreativní komunity, což se odrazilo v další formě, multi-režisérském video projektu, který doprovodil naši poslední desku. To video je čistým odrazem toho, co je možná tak trochu utopický přístup ke komunitnímu umění: Oneida poskytla hudbu, rozdělenou do specifických segmentů, skupině video umělců a ti ji pak doprovodili svým videem a dali vzniknout jednomu dlouhému kusu.

Na ATP 2010 jste odehráli jeden z vašich nekonečných jamů. Jaké to bylo? Jak jste to vůbec vydrželi a jaký máte v průběhu jedenáctihodinového setu režim?
Máš na mysli naši performanci Ocropolis, což jsou několikahodinové improvizované kolaborace, které jsme podstoupili na několika různých edicích ATP, ale taky na několika místech v Brooklynu. 11 hodin je maximální délka jedné instalace. Můžu ti říct, že improvizovat tolik dlouhých hodin je neuvěřitelná výzva, vysaje tě to, ale neuvěřitelně se při tom vzděláš. V rámci Ocropolis nás doprovodila řada dalších muzikantů (Boredoms, The Flaming Lips, Mike Watt, Dead C, Portishead, GY!BE atd.). V průběhu setu se ocitám uprostřed vesmíru, mimo nějž už nic jiného neexistuje – je to jako kombinace jedné dlouhé myšlenky, nicoty a extatického tranzu. Pochopitelně, každý z nás si najde chvilku na záchod, dát si pivo a sendvič, tyhle pauzy ale netrvají příliš dlouho a nejsou ani moc příjemné. Jediné, na co při nich myslím, je, jak znovu vstoupím do toho nekonečného proudu a jak znovu začnu mluvit jazykem, který tam na pódiu vytváříme. Tahle vystoupení (jejichž součástí je i VJ improvizace od Secret Project Robot) jsou hodně hluboký ponor. Rozhodně teď k hudbě nepřistupuju stejně jako před pěti lety, a to hlavně díky Ocropolis jamům.

V roce 2014 bychom rádi Ocropolis zorganizovali i v Evropě. Žádné detaily teď nemám, ale pokud se to podaří, určitě o tom budeme informovat.

Oneida nejezdí na turné moc často. Co je tou spouští, která vás přinutí vzít si dovolenou a vyrazit?
Tou spouští je hrát společně. Na ničem jiném mi nezáleží. Nicméně v mém životě je několik věcí, které jsou pro mě stejně důležité jako Oneida a kterých si neuvěřitelně vážím – rodina a moje práce, což jsou věci, o které se musím postarat. Oneida je pět komplikovaných, ale oddaných lidí, a naše životy mimo kapelu nás stojí hodně dřiny. Přesto vždycky plánuju další turné, další vystoupení, další desku... to určitě nikdy neskončí, dokud všichni neumřeme, to slibuju!