Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 16.03.2018
Melancholie je minimálně dvojí. Když hrál před pár týdny v Praze Samuel Ben alias Iron and Wire, byla to melancholie prosvětlená, téměř optimistická. Lucemburčan Jérôme Reuter - neboli Rome - je jiný šálek husté černé kávy, nápoj, který do ztemnělého sklepa klubu Futurum zapadl a chutnal velmi příjemně.
Žádné velké prostoje se ten večer nekonaly. Reuter nastoupil na jeviště se dvěma doprovodnými muzikanty, bubeníkem a kytaristou. Všichni tři civilní, soustředění, sympaticky obyčejní. Reuter je ten typ, u kterého by člověk jen stěží hádal úspěšnou hudební kariéru s osmnácti položkami v diskografii. Žádné hvězdné manýry. Večer, který nestál na show, ale jen a pouze na hudbě, doplňoval chytrý světelný design.
Neofolk je hudba pohroužená do sebe sama a podle toho vypadali i pánové na jevišti. Rome nepotřebuje přitahovat oko posluchačovo žádnou show, bohatě by si vystačil jen sám s kytarou, coby svébytný písničkář. Dvojice spoluhráčů ale jeho hudbě dodávala na barevnosti, na patřičných místech ji zahušťovaly - například v momentech, kdy Reuter vyměnil akustickou kytaru za paličky a bubny. Druhý kytarista pak byl schopen vytáhnout libé, vybrnkávané pasáže, i hutné, téměř uširvoucí hlukové stěny.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Rome se v Praze ukázali po sedmi letech a důvodem pro jejich příjezd bylo ještě horké album Hall of Thatch. Jádro tak tvořily skladby z něj, včetně poklidného, křehkého otvíráku Blighter. Novinky Reuter prokládal staršími kousky napříč diskografií, k jistotám jako Spanish Drummer Boy nebo One Lion's Roar přibyl příjemný Coriolan ze stejnojmenného, Shakesperarem inspirovaného ípíčka. Škoda jen, že se do programu neprobojoval tandem Legacy of Unrest a To Die Among the Strangres.
Introvertní emoce ukryté v introvertních skladbách se probouzely k životu v oddaném, byť značně prořídlém publiku.
Rome (lux)
14. 3. 2018 Futurum Music Bar, Praha
foto © Romana Kovácsová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.