Články / Reporty

MIRA Digital Arts aneb Lunchmeat Festival po katalánsku

MIRA Digital Arts aneb Lunchmeat Festival po katalánsku

Jarda Petřík | Články / Reporty | 18.11.2021

Desátý ročník festivalu přímo vybízí k tomu připravit širší program, dát o milníku patřičně vědět a celkově se tak trochu poplácat po zádech. Pak ale přijde covidová pandemie a všechno je jinak. Barcelonský MIRA Digital Arts Festival by mohl vyprávět. Loňská edice měla být ta desátá a asi není potřeba vysvětlovat, že a proč se vůbec neuskutečnila. Letos už to sice vyšlo, ale organizátoři se číslem deset nevychloubali, spíš naopak, o kulatinách nikde ani zmínka. Důvody jsou nasnadě - z prozaických příčin přetrvávající nejistoty okleštěný line-up mimo jiné o tematické debaty nebyl zrovna ideálním momentem pro bujaré oslavy. Neznamená to ale, že by nestál za výlet do katalánské metropole.

Hlavní program se již tradičně koná ve čtvrti Sant Andreu, v prostoru Fabra i Coats, což je bývalá textilní továrna, která dnes funguje jako kreativní hub a místo pro výstavy, koncerty i jakýkoliv další umělecký program. Taková opulentnější barcelonská MeetFactory o třech patrech, kde se co do architektury kloubí industriální minulost s novodobým minimalismem. V hlavní roli beton, kov, dřevo a sklo. Čtvrteční programové entrée ale obstaralo Centrum digitálního umění IDÉAL, další prostor věnující se futuristickému propojování audia a videa, který navíc disponuje místností pro 360stupňové instalace.

A přesně ty byly hlavním obsahem čtvrtečního programu. Natalia Stuyk a její AV dílo s názvem I believe you into being, báseň napsaná umělou inteligencí o zhruba patnácti verších na téma prapůvodu lidského vědomí, doprovázená tematickými vizuály a hudbou, převálcovalo všechno ostatní. Přibližně minutové audiovizuální jednohubky vdechující život vždy jednomu konkrétnímu verši vtahovaly publikum do teorie chaosu a komunikačních sítí v různých podobách. Od podvodního světa přes daleký vesmír, pustošivý digitální oheň, polární záři, industriální prázdnotu, silová magnetická pole nebo plazmu. Kromě všech čtyř stěn byly vizuály promítány i na podlahu, takže celkový zážitek z všeobjímajících obrazů a zvuku byl takřka hmatatelný. Natalia Stuyk doslova hýří nápady, které dokáže neotřele a inovativně převádět do audiovizuální podoby. O to větší škoda, že I believe you into being nepřetavila z „instagramově” krátkých kapitol do klidně hodinového díla. Takhle měl člověk při kroucení hlavou ve snaze zachytit všechny nuance a detaily jejího pestrého světa neustálý pocit FOMO. Možná že ale přesně toho chtěla dosáhnout.

VÍTĚZNÝ KONTINENT – AFRIKA

Páteční lineup už měl klasičtější koncertní pódivou podobu včetně fyzické přítomnosti umělců, ne jen jejich děl. Tunisanka s francouzským občanstvím Azu Tiwaline (dříve Loan) si do Barcelony odskočila z oblíbeného festivalu Positive Education, který se ve stejném termínu jako MIRA konal v Saint Etienne. Hudebnice s kořeny v Kambodži a právě Tunisu žije napůl na Sahaře, kde po zesnulé matce zdědila pozemek, a napůl ve Francii, kde má svou dvě dekády budovanou hudební minulost pod předešlým aliasem a veškeré kontakty z branže. Organizátoři MIRA se rozhodli její tribální produkci kontrastně propojit se silně geometricky laděnou vizuální tvorbou Patricka Doana aka Defasten. Do prostředí všemi barvami hrajících spirálovitých objektů připomínajících DNA a mikrosvět molekulární biologie se v reálném čase promítal často zdvojený či ztrojený obličej Azu Tiwaline, patřičně zdigitalizovaný a plný glitchů. Riskantní nápad, který zprvu vyzníval do prázdna, postupem času dával čím dál větší smysl.

Afrika měla ten večer hlavní slovo ještě jednou. Duma aneb mix grindcoru, thrash metalu, punku a industrialu v podání dua Martin Khanja (Lord Spike Heart) a Sam Karugu je ryzí temnota, jako ostatně význam tohoto slova ve svahilštině. Ještěže se Lord Spike Heart aka mistr záhrobního hrdelního skřehotu občas v pauzách mezi tracky zasměje, jakkoliv ďábelsky, jinak by měli slabší jedinci z jejich hudby v kombinaci s promítáním válečných záběrů z afrického kontinentu noční můry. Publikum si na tohle bez diskuse nejextrémnější vystoupení celého festivalu chvíli zvykalo, stejně jako keňská dvojice na velikost pódia a celého sálu s kapacitou dobré dva tisíce lidí. Ale stačilo, aby Lord Spike Heart zamířil do davu a moshpit na sebe nenechal dlouho čekat. Nyege Nyege Tapes zase tnuli do živého.

SOBOTA PATŘILA ŽENÁM

Sobotní program ve Fabra i Coats ovládly na celé čáře ženy, i když Ana Roxanne by s tímhle tvrzením asi tak úplně nesouhlasila. Ale popořádku. Susana Hernández aka Ylia rozehrála organicky znějící synth ambient ze svého loňského debutu Dulce Rendición, připomínající legendární dvojalbum Lifeforms od The Future Sound of London. Tekuté a těkavé vizuály od Sofie Crespo čerpající převážně z (pod)mořského života byly skvělým partnerem podobně měňavkovité a nestálé hudební složky. Mozaikové obrazy sasanek, korálů, mořských ježků, ryb, ale také motýlů či květin se navzájem kolážovitě prolínaly jeden ve druhý a chvílemi připomínaly zapomenuté kouzlo stereogramů.

To Ana Roxanne, trochu Grouper, víc Julianna Barwick, by pro svůj křehký a intimní drone ambient žádné vizuály ani nepotřebovala. Pohled na zvolna plynoucí noční oblohu kdesi ve vzdáleném vesmíru a světla laděná do fialové byla v podstatě ta nejlepší možná volba k jejímu éterickému zpěvu s až meditativním vyzněním a statické přítomnosti za mikrofonem. Většina v tu dobu ještě sedícího/ležícího publika měla stejně zavřené oči a prožívala silné emoce za svými víčky. Stydlivě, až plaše působící Ana Roxanne to nejspíš uvítala, soudě dle nesmělých reakcí na následný bouřlivý potlesk po poslední písni. A koncert roku byl na světě. Tak je to někdy snadné.

Na závěr hlavního programu ve Fabra i Coats si organizátoři nechali domácí jméno a v podstatě už jistotu nabušených setů bez žánrových i BPM hranic. Španělka Jasss zase během hodiny dokázala, že umí smíchat nesmíchatelné a udržet přitom energii na maximu. Arabské rytmy? Ale jistě. Techno, jungle, postclub? Samozřejmě. Acid, rave, tribal? No mám, mám. A do toho všeho schovat titulní melodii z Twin Peaks? Eklektičnost par excellence, což se ostatně o DJských setech Silvie Jiménez Alvarez už moc dobře ví. K tomu připočtěte neméně agresivní a energická světla a vizuály od domácího VJe Razoradeho a už snad není potřeba dodávat fráze o zpoceném sálu a zakončení festivalu, jak má být.

Ne všechno bylo samozřejmě takhle růžové. Pole unudil svým oldschoolovým zvukem na celé čáře a madridští VVV [Trippin’you] zase působili jako slabý odvar francouzských Sexy Sushi se zpěvákem, který aspiroval na nejotravnější vokál daleko za hranicemi španělské metropole. Těch zapamatování hodných vystoupení, které by slušely i pražskému Lunchmeatu, ale bylo násobně víc, i když se do reportu logicky všechny nevešly. (Promiň, tanečníku v obrovské, beztvaré oranžové kombinéze, který jsi dokázal, že vizuálně atraktivně se dá hýbat i do totálně vykloubených rytmů Riana Treanora.)

Afterparty MIRA Festivalu se konala v legendárním klubu Razzmatazz už beze mě. Vystát o půl druhé ráno nejméně hodinovou frontu se ukázalo nad síly starého festivalového harcovníka. Ostatně, končit se má v nejlepším.

Info

MIRA Digital Arts Festival
11.-13. 11. 2021 Barcelona
web

foto © MIRA Digital Arts Festival

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace