Mraky ve dvoře

O své rodině toho dokážeme říct mraky, taky nám toho po rodičích i prarodičích většinou mraky zůstane. Veronice Švábové třeba recept na mraky. Handa Gote research & development v Alfredovi ve dvoře s představením Mraky z roku 2011. Stále proklatě dobré Mraky.

Každá rodina má svoje a dle Tolstého okřídlené věty je každá rodina nešťastná po svém. Vyprávíme-li někomu staré rodinné historky, začíná to většinou jako nevinná legrace, ale někdy při bližším zkoumání toho, co za humorným vyprávěním stojí, úsměv tuhne. Ne každá rodina má tak pohnutou historii zahrnující zkušenosti s vězením, koncentračními tábory či trestem smrti ve vykonstruovaných procesech (dědečkem Veroniky Švábové byl Karel Šváb, odsouzený k trestu smrti v procesu se Slánským). Časem se ale i z takových tragédií stávají abstraktní pojmy, které neroztřesou toho, kdo je neprožil. Veronika skrze rodinné vyprávění rekapituluje národní historii, což je chvályhodné, zvlášť je-li to provedeno tak vkusně a poeticky. V mnoha rodinách číhají v nevymetených koutech tajemství, o kterých se prostě nemluví. Na provinilce, nesoucího na hrbu staré zrady, už pak nestačí ukázat prstem, ale rovnou megafonem.

V souvislosti s tématem rodiny se také často mluví o projekcích. Někdo se projektuje do sourozenců, někdo se vidí v dětech, jiný se zrcadlí v prarodičích. Veronika Švábová vstupuje za pomoci kamer do projekcí s fotografiemi příbuzných, na chvíli setrvává v jejich přítomnosti a splývá s nimi v rozfázovaných pohybech nebo se přímo stává jimi samými, obléká si jejich šaty, mundury či tváře. Na chvilku zastaví čas.

Handa Gote pracují se stejnou samozřejmostí s novými mediálními technologiemi jako s běžnými předměty denní potřeby, čímž působivě dokazují, že pro ně technika není prodlouženou rukou talentu, ale že si vystačí i s lepenkou a pekáčem. Sami sebe – v případě potřeby k definování – umisťují do škatulky post-spektakulárního divadla, kde mají ještě dostatek místa k pohybu. A to je dobře, omezení by jim mohlo uškodit, hranice překračují ještě předtím, než by se je někdo pokusil vymezit. Na jevišti přiznávají vše, teatrální skrývání nebo předstírání je jim cizí. A když už neskrývají nic v divadle, netají ani to, co mají v rodině.

A co u vás? Taky se doma nic nevyhodí? A co pečete? Pečete na to?
Až se zase příště přeženou Mraky nad Prahou, buďte tam.