Shaqualyck | Články / Reporty | 25.07.2014
V reportu z letošní Primavery napsal Michal Pařízek, že velký festival dělají malé scény, čímž si zlehka přihřál ostravskou polívčičku, ale zároveň na sebe upletl bič. Full Moonu se po loňském experimentu s vydýchanou půdou a plastovými židlemi dostalo plnohodnotného venkovního pódia a s ním i šance ukázat, že divácký úspěch z minulého ročníku nebyl dílem náhody. Ačkoliv stage zůstala stranou nejbujařejšího festivalového reje, lidé si k jejímu travnatému paloučku cestu našli. Oáza v poušti komerční strusky, alternativa v praxi. Jen s tou bezbariérovostí to nebylo tak horké, snad za rok. Z nebe nespadla ani kapka a díky nekompromisním slunečním paprskům připomínaly odpolední koncerty grilovačku v přímém přenosu. I přes výheň a roztékající se počítač ale dokázal Prodavač prodat publiku svou parádní 80´s podpultovku Malý ráje, The Finally rostou koncert od koncertu a hluční romantici Manon meurt, to byla čirá gradující shoegazeová radost. Tomáš Palucha překvapili rozšířenou sestavou (mj. půlka rovněž vystoupivších Les Homosexuels) a výrazně rockovějšími aranžemi. Na exkurzi do garáže nás vzali Maggie´s Marshmallows, skotačivou elektroniku, u které nešlo zůstat v klidu, předvedli Kaplan Bros. – vítězové 1BAND2PLAY a polovina čím dál oblíbenějších Vložte Kočku. Jeden z nejlepších koncertů tu odehráli Bee and Flower, kteří proti sobě měli samotného Roberta, kdysi jsem zpíval v Led Zeppelin, Planta. Škoda, že Dana Schechter nevystoupila i se svým sólovým projektem Insect Ark, s kulisou dvou dlouhatánských nasvícených komínů v zádech by byl singl Long Arms zážitkem vpravdě ultimátním.
Barvy za posledních pár ročníků organizačně povyrostly, přivezly bezpočet skvělých jmen, kterým (stejně jako divákům) poskytují rok od roku lepší zázemí. Ruku v ruce s tím ale stihly nehezky zpouťovatět a na některá místa Dolní oblasti Vítkovic nebyl hezký pohled. Cirkusové stany duněly, až se dekolty otřásaly, kdo nezvracel, ten pil a kdo nepil, cpal si panděro a soutěžil o reklamní hovadiny, případně vyspával kocovinu uveleben v polštářích s vyšitými sponzorskými logy. Otázky Václava Moravce, to jako fakt?! Cetky a promile, seflíčka a tělíčka. Fesťák, vole! Ale kdo nechtěl, nemusel. Konzumní pozlátko dostalo protiváhu v nabitém a pestrém programu. Naštěstí. A krom velkých scén bylo téměř pravidelně našlapáno i pod menšími pódii, pro návštěvníky očividně znamená hudba pořád ještě víc než opékané vege sele za zvýhodněnou cenu. Zázrak? Tak přes ty zde letos byli gothabilly country kazatelé Slim Cessna´s Auto Club. Za takovou atmošku by upsala duši ďáblu nejedna stadionová legenda. Škoda, že půlku setu zabil neschopný zvukař. Když už na vás někdo vytasí dvě banja, bylo by dobré z toho něco slyšet, o vokálu přízračného rachitika Jaye Munlyho nemluvě. Ten si spravil chuť o den později s uhrančivě baladickými Denver Broncos UK. Umouněné tváře a hornické přilby udělaly v přítmí důlní věže svoje, trefa do černého. Doslova.
Není to tak dlouho, co nad country všichni ohrnovali nos. Dnes je z žánrově spřízněných mutací programový tahák, na který návštěvníci spolehlivě slyší, rozdovádění australští hrobaři Graveyard Train by mohli vyprávět. Drive stage se koupala v potu, Hilly Kristal, zakladatel slavného klubu CBGB, by byl štěstím bez sebe. Mimochodem blues se na Colours hrálo taky. Že Seasick Steve vystoupí na druhé největší scéně, s tím počítal málokdo, a že se tenhle fousatý dědoušek v lacláčích stane miláčkem publika, to už byla čirá utopie. Leč přihodilo se a na předvedené sólíčko na jednostrunnou (!) kytaru se bude vzpomínat leta. Dánští Asteroids Galaxy Tour si odehráli svoje, nic víc, nic míň, kdo chtěl největší hity, dostal je, kdo čekal něco navrch, měl smůlu. A před novým albem bychom se dle ochutnávek měli mít na pozoru. Zpěv kosmické lodi prorážející načervenalou kytarovou mlhovinu zhudebnili američtí downtempeři Darkside, strhující rockovou maškarádu rozpoutali švédští Goat, kteří se vyprdli na uřvaného tajtrlíka v elasťákách, vsadili na živé nástroje a výrazně napravili dojem po loňském rozporuplném divadýlku krajanů The Knife. Příjemným osvěžením byl Souboj Titánků v podání nonkonformních kabaretiérů Vosto5, ačkoliv některé fórky hrály na hodně lidovou notu. Tamboři z Bronxu, kteří měli namísto tradiční balkánské dechovky obstarat oficiální zahájení, bavili jen chvíli. Koncept? Vezmete plechový barel a intenzivně do něj bušíte kyjem, to celé krát sedmnáct. Rytmus, jasně, ale trocha fantazie by neškodila. Co takhle příště přivézt STOMP? To šansoniérka ZAZ je na nejlepší cestě stát se místní obdobou tříoříškové Popelky. I tu nám o Vánocích servíruje televize s železnou pravidelností. Všichni moc dobře vědí, oč kráčí, přesto je její obliba natolik enormní, že si to bez ní už někteří nedokážou představit.
Vrchol? The National. Ani to nejdivočejší pogo by nepromíchalo dav důkladněji než náhlý průlet Matta Berningera fascinovaným davem. Jejich set byl očišťující jako koupel ve svěcené vodě plné střepů. Suverénní melancholické zpovědi protkané fantaskními kytarami scházelo jediné – tma. Z domácích dosáhli na zlato WWW s hostujícím Pavlem Fajtem. Typltovy texty fungují jako psycho říkanky pro přerostlá zlobidla a roztěkaný průmyslový podkres do industriálních Vítkovic skvěle zapadl. Sifon vůbec nešetřil vyhozené rameno a tradičně to mrskal v tempu nejméně deset slov/pohybů za vteřinu. Ošetřující lékař by ho nepochválil, zato lidi se mohli zbláznit. Ve výtečné formě divočili Vložte Kočku, kteří narychlo zaskočili za zraněného Michala Hrůzu. Jeho bulvarizovaná osobní tragédie se stala jediným, za to takřka neustále přítomným stínem Colours, byť se samotným festivalem paradoxně neměla nic společného. Bez ohledu na to Barvy dodržely, co slíbily. Promotéři vyzobali napříč kontinenty interesantní kolekci jistot a novinek a ve vysoké peci z ní pak upražili prvotřídní hudební popcorn, který chutnal polonahým dredařům, stejně jako rodinám s dětmi. Otázkou zůstává, kam dál. Návštěvnické rekordy nejde překonávat do nekonečna a z výšky se nejsnáze padá. Držíme všechno, co máme.
Colours of Ostrava 2014
17. – 20. 7. 2014, Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.