Našli jsme ten pravej statek!

Pavel Šťourač je sympatický. Sympatický umělecký šéf a režisér divadla Continuo, kterého teď spolu se všemi ostatními členy divadla budete moci nachytat na švestkách. Vypravíte-li se do jižních Čech, nevynechte Malovice. Najdete tam jejich nově zrekonstruované zázemí – Švestkový Dvůr. Multifunkční prostor, ve kterém konečně budou moci realizovat, co si budou přát, byl slavnostně otevřen a pokřtěn na Otvíračce 24. 7. 2015. Den na to si spokojený strůjce toho všeho našel chvilku a na stinném místě nového dvora nastínil, jak to bylo a bude.

Kde se vzala ta původní myšlenka Švestkového dvora? Proč zrovna tento statek, proč Malovice, co rozhodlo?

My jsme chtěli nějaký dům, to bylo od začátku jasné a od začátku byl také jasný ten koncept. A mě až překvapuje s odstupem času, když se dívám na nějaké rozhovory z doby, kdy jsme ten dům pořizovali, že ta vize je úplně stejná jako dneska… Nevím, jestli mě to má těšit nebo děsit, že se za 20 let vůbec nic nezměnilo. Ten dům jsme pořizovali s tím, s čím jsme ho včera otevírali. Je to zajímavý. Ještě přesně nevím, co si o tom myslet, ale je to přesně to, o čem jsme psali, mluvili, to se skoro nezměnilo. Takže myšlenka byla od začátku celkem jasná - chceme statek, chceme místo jako zázemí pro divadlo a zároveň dům, kde se budou potkávat různé divadelní soubory, vzájemně se inspirovat, ovlivňovat, pracovat, takový open house, který bude plný inspirace a nebude mít žádného arbitra estetického, bude rozhodovat jenom kvalita a odhodlání těch souborů něco udělat, něco dokázat, a vzájemně se inspirovat. To se teďka naplňuje, takže já se cítím skvěle a po strašně dlouhé době jsem bezvýhradně šťastný. Je to fakt dobrej pocit.

Kromě toho, že se podařilo naplnit tu původní představu, je také finální podoba Švestkového dvora taková, jakou jste si představovali?

Ta podoba se samozřejmě proměňovala, nejvíc se proměnila za posledního půl roku, kdy se ta stavba realizovala. To je jasný, protože člověk má nějakou představu, ale dokud o tom jenom přemýšlí, nebo si to maluje na papír nebo si dělá nějaké skici, tak je to pořád v té virtuální rovině, zatímco potom se člověk začne potkávat s materiálem a ten materiál si začne říkat sám, co chce. Takže se stalo, že některé věci, které byly vysněné, se v tom termínu, v tom čase, který na to byl a s penězi, které na to byly, a s lidským potenciálem, prostě nedal stihnout, takže jsme museli někde slevit. Slevili jsme proto, aby se celá ta věc podařila, abychom se nezasekli na nějakém detailu, který by nám sebral moc peněz, moc času a moc sil a ohrozilo by to celek. Takže ta podoba je někde téměř ideální, někde víme, že by to mohlo být lepší, ale snad nikde není taková, že se za to stydíme nebo že bychom si říkali, tady jsou místa, u kterých bychom byli radši, kdyby ani nebyly.

Šest měsíců je dost krátká doba na tak rozsáhlou rekonstrukci, bylo takové časové omezení způsobeno čekáním na dotace?

Ano, ten termín byl daný celým tím systémem dotací, který je podle mého názoru strašně špatný. Výzva se vyhlašovala na podzim roku 2013, tuším někdy v říjnu, a byla to poslední výzva, která se v tom programovacím období uskutečnila. Bylo to tak, že tam zbyly nějaké peníze, tak se je rozhodli dát na kulturu, a byly tam zhruba tři měsíce na vypracování projektové dokumentace. Projektová dokumentace pro představu stojí kolem půl milionu a vy, dokud nevíte, že ta výzva bude vypsaná, nemáte půl milionu hazardu na to, abyste si ji udělali. V momentě, kdy se vypíše, tak máte tři měsíce na to ji zainvestovat a prostě udělat, což je samozřejmě strašně krátká doba. Ten projekt byl do jisté míry velmi silně připraven, my jsme po těch dvaceti letech věděli, kde co chceme mít, ale i tak to přináší velké technické problémy. Když začnete spojovat starý a nový barák, tak vám tam lítají výšky, musí se to vymýšlet, stojíte před tím, čím to izolovat, jak to izolovat, jak napojit střechy, ty tři měsíce jsou strašně krátká doba. Takže vznikl nějaký projekt, ale bylo to nahonem a to už do určité míry ovlivnilo další fázi realizace. Ta dotace je vymyšlená tak, že cokoliv je v projektu, to musíte realizovat a nesmíte změnit, takže za tři měsíce uděláte honem něco, ale už pak nic nezmůžete, když si uvědomíte, že je to blbost. Potom v polovině roku 2014 jsme podepsali smlouvu. Ono to taky ještě trvá ze strany toho úřadu, než to schválí, než vás vybere, než podepíšete smlouvu, takže v půlce roku 2014 byla smlouva. Teprve ve chvíli, kdy to podepíšete, můžete dát dalších 600, 700 tisíc do prováděcí dokumentace, protože do té doby to nebudete riskovat. Tak jste v srpnu, září, máte měsíc na to udělat výběrové řízení, to uděláte v říjnu, v listopadu a konec toho programovacího období je červen. Teďka seženete firmu, ta samozřejmě nějak vyhraje, ale nemá okamžitě volné kapacity, takže začne v lednu… a je pět měsíců.

Je něco, co se nepodařilo realizovat, a co byste rádi uskutečnili do budoucna?

My jsme vypustili vstupní bránu statku, kde se ukázalo, že v tom projektu je navržená podle našeho názoru esteticky nevhodně k celému tomu baráku. Je to vstupní brána, takže by měla nějak vypadat. Stavební firma chtěla udělat tu nejjednodušší a nejlevnější variantu, se kterou jsme nesouhlasili. Takže jsme se domluvili, že ji vyjmeme z toho projektu, že oni ji realizovat nebudou a my si ji uděláme potom podle naší představy, takovou opravdu uměleckou vstupní bránu.

A jak jste se tedy dostali do Švestkového Dvora?

Byla to veliká náhoda a veliké štěstí a zároveň veliká vstřícnost původních majitelů. My jsme měli zázemí ve Vodňanech a šetřili jsme peníze na tom, abychom si mohli ten dům pořídit. Vyráželi jsme po vesnicích a hledali. A buďto to byly domy, které byly drahé nebo za tu cenu úplně rozpadlé nebo nebyly na pěkném místě. A pak jsme se náhodou zeptali v hospodě, jestli tady někdo něco neprodává a bylo nám doporučeno, že tenhle barák je volnej. Spojili jsme se s majitelem, a když jsme se ho zeptali, co za to chce, tak řekl přesně tu částku, kterou jsme měli na účtu. To bylo prostě od začátku jasné, že je to ono. Ten statek je ideální v tom, že je mimo vesnici, nikoho nerušíme svojí aktivitou, kromě nejbližších sousedů, jedněch, těm to leží v žaludku, ale to se nedá nic dělat. My se snažíme najít smír, bohužel se to ale nějak nedaří. Okolo je velký pozemek, to divadlo má hrozně moc věcí, takže ty místa, ty louky okolo jsou obsazený a zároveň je ten dvůr uzavřený, je dostatečně velký na to, aby tady všechny aktivity mohly probíhat. Je ideální - našli jsme statek, kterej je ten pravej.

Jak fungoval celoroční provoz Švestkového Dvora dosud?

Doteď byl celoroční náročně, protože v zimě se ten barák těžko spravuje, nedoléhají dveře, do střechy prší, zamrzá voda, takže to samozřejmě nešlo. V tuhle chvíli ten provoz bude celoroční v podmínkách, který si představujeme jako lidi, to znamená, že budeme mít teplou vodu, vyhřátý místnosti, nebude nám pršet do baráku, prostě takový ty normální věci, na který jsme si 20 let počkali a teď už to snad opravdu máme a můžeme se začít věnovat divadlu.

A co chystáte teď?

My máme několik programů, jsou to takové čtyři hlavní větve. Jedna je prezentace výsledku našich i kolegů z oblasti nezávislého divadla, to znamená, že každý měsíc se uskuteční představení buďto naše nebo hostujících souborů jako Spitfire Company, Farma v jeskyni, Divadlo T.E.J.P. nebo tanečních souborů, máme celý dramaturgický plán na tu sezónu. Druhá větev je to, že ten dům by měl taky sloužit jako rezidenční prostor pro umělce, pro tvůrčí pobyty, kdy chtějí začít nějaký projekt a potřebují nějaký prostor pro koncentraci, ať na týden nebo na tři měsíce. Je jedno, jestli to tady začnou nebo rozpracujou nějakou fázi nebo jestli budou potřebovat prostor na dokončení věci, samozřejmě budeme rádi, když tady potom ten projekt bude prezentovaný. Ta rezidenční část je velmi důležitá, protože tady jsou ty prostory, které budeme vytápět, a byla by škoda, kdyby v nich nikdo nebyl. Třetí větev jsou aktivity divadla Continuo v oblasti pedagogiky. My máme kolem sebe řadu zájemců, kteří se u nás chtějí něco učit a většinou to nebylo možné kvůli zimě a netekoucí vodě. V tuto chvíli pracujeme na programu dlouhodobějších stáží, studentských praxí, od září do listopadu tady bude absolventský ročník studentů z Accademia dell´Arte z italského Arezza, kdy 12 studentů bude vytvářet své absolventské představení a členové divadla Continuo jim v tom budou pomáhat. Takže to je ta pedagogická větev a potom je tady prostor pro různé experimenty, který necháváme volný, a můžeme říct - tady je prostor, který je vybavený a máte-li nějaký nápad, máte-li něco, co chcete zkoušet, tak ten prostor využijte, my vám rádi poskytneme zázemí a domluvíme se na podmínkách vašeho pobývání tady. A vedle toho samozřejmě běží veškerá aktivita divadla Continuo, jako je zkoušení, každodenní tréninky, příprava nového představení a pak premiéry.

Plánujete se dlouhodobě spojit třeba s nějakým dalším divadlem?

Asi ne dlouhodobě, ve smyslu že by se sem nastěhovalo ještě nějaké další divadlo, ale určitě v tom smyslu, že jsme otevřeni různým koprodukcím a formám spolupráce. Ona je do jisté míry v oblasti nezávislého divadla nutnost, protože člověk sám prosadí věci hůř, než když se spojí s někým dalším. Takže třeba včera, poté co jsme se bavili se Zojou Mikotovou, která učí na JAMU a má tam katedru Dramatiky pro neslyšící, tak už jsme začali vymýšlet nějaké možnosti, jak by se ty věci daly propojit, předběžně jsme se bavili s nezávislými divadelními soubory z Čech, které nebudu jmenovat, protože to není potvrzené, ale je zájem o to strávit tady nějaký čas a třeba něco udělat dohromady.