Něco mimořádného (Kayo Dot)

Venku mrzne a studené zdi i nápoje smíchovského klubu Underdogs' na první pohled nepůsobí vřele, nicméně panuje zde atmosféra napjatého očekávání. Kdo přišel dle rozpisu, dorazil (jak jinak) s výrazným předstihem – zvukovka Kayo Dot se protáhla a v době oficiálního startu se teprve dostávají ke zkoušce tuzemští Voluptas. Sklep se pomalu plní. Samotný začátek signalizuje, že nepůjde o standardní akci příznivců tvrdých kytar, protože první bod programu je posezení s Jasonem Byronem – básníkem a spisovatelem, který byl mimo jiné zpěvákem kapely maudlin of the Well, ve které se v devadesátých letech sešla část budoucí Kayo Dot, pro něž pak napsal řadu textů.

„Beseda“ nepřilákala zrovna davy a přes slibnou anotaci, dle které měl Byron mluvit o své spisovatelské a textařské dráze, přinesla lehké zklamání – umělec si otevřel desky s připraveným textem, který, spolu s ukázkou z jedné ze svých knih, přečetl a poté se rozloučil. I přes neoddiskutovatelnou relevanci bylo úvodní vystoupení poněkud rozpačité, nicméně alespoň nebylo přespříliš dlouhé a příjemně zaplněný klub se záhy ponořil do tvorby pražských Voluptas.

Ti předvedli, že si svou pozici předskokanů jedné legendy rozhodně zaslouží. Pod nálepkou blackmetalové kapely se totiž skrývá rázná formace, která se neštítí blacku, doomu, dynamických změn tempa a nálad s přiměřenou porcí elektroniky. Vše bylo navíc okořeněno hostujícím saxofonistou, díky čemuž měli diváci možnost zmítat se mezi pomalými plochami přízračného hluku a dravými návaly blackmetalové agrese. Jakožto člověk českou scénou téměř nedotčený jsem si koncert nesmírně užil s jistým pocitem hanby – jestli nám tady hrají takovéto kapely běžně, měl bych si doplnit vzdělání. Voluptas totiž přinesli velice dobře namíchaný koktejl síly a prudkosti s rafinovaností.

V deset nastoupili Kayo Dot o sedmi členech. Koncert sliboval mnohé, protože byl u příležitosti dvacetiletého výročí jejich debutu Choirs of The Eye. Sešlo se i jádro původní sestavy, která za těch dvacet let hostila přehršel muzikantů a jediným stálým členem je de facto frontman Toby Driver. Hned od prvních energických úderů skladby Marathon, které jsou následovány pomalou kontemplativní pasáží, bylo vidět nesmírné soustředění, které vedlo v absolutní preciznost provedení (postupně) všech skladeb proslulého alba.

Kayo Dot neholdují improvizaci, jejich skladby jsou promyšlené a pečlivě prokomponované. Toby Driver, střídající kytaru s baskytarou, s pokorou a naprostou přesností řídil celou kapelu gesty sbormistra a celý zážitek místy připomínal koncert komorní vážné hudby. Silný kontrast je nástroj, se kterým Kayo Dot ohromili své posluchače již na svém debutu – střídání tempa a nálad a okouzlující dynamika něžných ploch kláves, dechů (saxofonů a trubky) a houslí a poutavých kytarových sól upomínala na vážnou hudbu, art rock i jazz, nicméně skladby s bravurou přecházely do monumentálních i agresivních momentů, které podtrhovaly jejich metalovou estetiku.

Od samotného začátku se publikum naladilo na stejnou vlnu a rozpálenou atmosféru z Voluptas bez mrknutí oka přetavili v soustředění na podobných akcích nepříliš často viděné. Tiché pasáže, doznívání skladeb i mezery mezi nimi byly vyplněné srdečným a nadšeným potleskem, ovšem bez standardního řevu, skákání a vychlístaného piva. Toby Driver a jeho souputníci si zkrátka všechny okamžitě podmanili a za ruku je provedli především zákruty své první desky, přičemž pozdější tvorba taktéž nechyběla.

Celý koncert provázela krásná atmosféra něčeho mimořádného – kapela byla plně ponořená do svého výkonu a diváci ji odměňovali plnou pozorností. Souhra, která se bohužel nevidí tak často, vedla k fenomenálnímu vystoupení, které tento rok asi máloco překoná.