keša | Články / Reporty | 06.02.2016
Rumiště, tam, kde sídlí AVA. Desátá sešlost na půdě baráku, ne blízko, ale ne úplně daleko od centra Brna. Prostor tak boží, že i kdyby tu hrál Dalibor Janda, bude se mi tu líbit. Jenže oni sem přivezli Tobyho Drivera. Nechápu, jak se dá takový chlapík ukecat, aby vám zahrál doma na půdě, kde je zima, pár křesel, polštářů pod prdel, větve pod taškami střechy, plno malých krámů, lamp, prázdných a plných zavařovaček, kastrolů a starých kufrů.
Otevírá to Nick Hudson. Bezchybný zpěv, pár akordů na zechovanou kytaru. Hra na city pro slabší povahy, spíš popík než folk. Set dlouhý tak akorát, po něm cigáro na dvorku domu a zpět nahoru na půdu, kde už kytaru ladí Toby, na bubenické stoličce sedí Keith Abrams, současný bicmen Kayo Dot.
První akord, stačí hned ten první, a kdo by chtěl, může hrát hru na deset rozdílů (promiň, Nicku). Druhý akord a na nějaké hry už tu není pomyšlení, protože veškeré myšlení seskočilo z půdy, mozek vypnul lampičku. Místo toho nastupuje mráz do zad, je tu fakt zima, ale v létě by to s tím mrazem nebylo jinak, jen ten lahváč v ruce by tolik nestudil. Těch čtyřicet až padesát lidí, co tu stojí a sedí po celé půdě, je celou dobu ticho, až do konce.
Všechno jede v jedné lajně, žádné velké výlevy za kytarou se nekonají, ty ujeté harmonie, ty to všechno dělají, ty malé změny, co blaží mysl, jako když se ti zhoupne žaludek v autě co najede na malý kopec. Tobyho zpěv naplňuje celou půdu. Už na začátku chci, ať to nikdy nekončí. Keith hraje povětšinou štětkama, špejlema nebo na vajíčko, Toby zapne občas klapku z minikláves, co dělají spodek pod kytaru, nic víc.
Nevim, jestli na půdě plné harampádí jde o komorní zážitek, ten intimní tam je a zůstává. Ráno se vzbudíš a tak trochu lituješ, že po včerejšku nemáš Tobyho za nejlepšího kámoše.
Toby Driver (us) + Nick Hudson (uk)
03.02.2016 20:00 | Rumiště, Brno
foto © kri urbank
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.