Nejlepší texty Full Moonu 2021: Řítíme se do tmy aneb Angažované české texty v současné tuzemské hudbě

Když na počátku minulého roku celosvětově udeřila pandemie koronaviru, bylo jasné, že zde máme další celospolečenskou krizi, která prohloubí a radikalizuje už tak napjaté emoční proudy vibrující současným světem. Jeden z největších civilizačních zvratů 21. století navázal na celou plejádu krizí předešlých (ekonomická, migrační, politická), které v posledních letech opanovaly jak vnitřními, tak i vnějšími náladami nejen euroamerický prostor. „Tvoje emoce nejsou nic jiného než politika,“ zpíval už na konci 80. let Ian MacKaye na první desce Embrace a tak trochu předpověděl současné společenské klima, v němž je hranice mezi osobním a politickým rozestřena. Angažovaná, chceme-li protestní píseň, se v této vyhrocené době stává znovu funkčním modelem, jak uchopit individuální i společenské.

A toto prolnutí lze čím dál častěji zaznamenat i v textech některých našich současných českých kapel: „Maj zlý úmysly a ještě horší hadry / fakin’ bílej jezdec bojí se tmy / derby je prohraný, kluci chtěj se prát / do kamer kameny neměj strach,“ zpívá dost nečekaně na úvod své nové desky kapela Dukla, do jejíchž dřívějších hermetických introspekcí pronikají v roce 2020 mnohem ostřejší záblesky společenských událostí. Ty už ale nejsou tak snadno uchopitelné a průhledné jako v předlistopadové době. Jeden nepřítel se totiž rozpustil do množství různých motivů, které z protestsongu činí nepřehledný terén, v němž se hůře orientujeme.

REHABILITACE ANGAŽOVANOSTI

Termín „angažovaná píseň“ je nerozlučně spojen s obdobím komunismu a dodnes je předmětem nekončících sporů. Starší generaci pojem často asociuje dobu komunistické cenzury, kdy hlasité volání po angažovanosti šlo ruku v ruce s přitakáním ideologické poslušnosti. Většina tehdejších angažovaných textů tak byla na poli kultury projevem „života ve lži“, jak ho asi nejvýstižněji popsal Václav Havel ve stati Moc bezmocných (1978). Dodnes se proto můžeme setkat s lidmi, kteří slovo angažovanost vehementně popírají anebo ho chtějí rovnou z našeho slovníku vymazat. Asi i z toho důvodu se o Karlu Krylovi a všech dalších písničkářích neříká, že byli angažovanými umělci, ale že psali protestsongy. Řeč si ale bez ohledu na různé institucionální tlaky žije svým vlastním životem, což dokazuje fakt, že v prvních dvou dekádách 21. století doposud nenáviděný termín angažovanost prošel částečnou rehabilitací. Třeba mladší generace mileniálů se ho už rozhodně neštítí, naopak jím s oblibou podpírá své sklony k řešení společenských problémů včetně environmentálního cítění.

S pádem komunistického režimu naše společnost ztratila svého jediného viditelného nepřítele a angažovaná píseň se tak paradoxně ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu. Lidé v zajetí opojného nadšení z lepších zítřků, z fascinace pohledem vpřed ztratili schopnost reflektovat přítomnost. Angažovaná tematika veškerého umění šla stranou a my se na chvíli ocitli na konci dějin. Třeba Karel Kryl sice neustával ve svých morálních apelech směrem ke společnosti, ale jeho písně už nenacházely kýženou poptávku.

V první dekádě 21. století se tak u nás až na výjimky neobjevovaly angažované písňové texty, explicitně pojmenovávající problematické jevy ve společnosti. Zlom přišel těsně po roce 2010, kdy můžeme mluvit o malém boomu angažovaných písní. Nebyl to náhodný rok. Česká společnost byla znechucena politickým divadlem, do kterého prorůstaly praktiky organizovaného zločinu. Negativní nálada byla navíc umocněna i předchozí finanční krizí. Ta poprvé odhalila, že kola globálního kapitalismu se nebudou točit věčně: „Tak si tu pomalu každý svůj život hnije / Z úcty k tradici ruka ruku myje, / Upřímně řečeno trochu teskno mi je, / že nám stačí DEMO – Demokracie. / Za co Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid,“ prozpěvoval tehdy v rádiích stále dokola Tomáš Klus, jenž se např. společně s Davidem Kollerem a Barborou Polákovou (píseň Sami, 2012) a Xindlem X (deska Čecháček Made, 2014) tak trochu krkolomně stylizoval do role nového ochranitele upadající liberální demokracie. Prvoplánové texty často sklouzávající ke zbytečným dořečenostem ale měly krmit masy, a proto se měly přežvýkávat co nejsnadněji. A změnila se i komunikační perspektiva týkající se protestsongu samotného. Pozice mluvčího se sice stále prostřednictvím písní utkávala se všemožnými politickými či sociálními faktory, ale kritický hněv jako by se už primárně neobracel k vládnoucím elitám. Naopak daleko víc mířil k až nevkusné obžalobě samotného „lidu“, tedy publika: „Přes to všechno, co lid v tom kraji zažívá / probíhaj všechny nepokoje v pajzlu u piva,“ zpívá Klus, kterému unisono v té samé době odpovídá Koller s Polákovou: „Jsme v prdeli, můžem si za to sami / Jsme v prdeli, zvolili jsme je sami.“

Asi nějak v té době protestsong nadobro ztratil svou posvátnou auru z dob totality, kdy jeho vyznění nabývalo až duchovního rozměru. Částečně se k němu ale chtěl vztahovat takzvanou nostalgií po hrdinství, kterou ve své knize Velvet Retro (2020) zmiňuje historička Veronika Pehe. Ta na pozadí kulturních artefaktů reflektujících socialismus (populární filmy, televizní seriály) ukazuje, že s nimi spojená nostalgie nespočívá v obnovení komunistické minulosti, ale právě naopak. Je to spíš nostalgie po svržení komunismu. A tento druh nostalgie prezentuje i zmiňovaný Klus, jehož angažované texty občas čerpají z až populistického antikomunismu. Jde o určitý požitek (touhy po hrdinství) z jednoho, pro nás už ztraceného aspektu tohoto období, kdy hranice mezi dobrem a zlem byly jasně dané, kdy byl nepřítel přesně zaměřen.

HAVLOVY DĚTI A KONEC DĚJIN

To, co dřív bývalo černobílé, je ale dnes šedé, což neznamená, že česká hudba nemá v aktuální době ambice převzít morální odpovědnost a podvratně reflektovat různé společenské jevy. Když opomeneme klišovité a patetické „protipandemické protestsongy“ Davida Kollera, respektive Jáchyma Topola (Planeta bez paměti) nebo Ilony Csákové a Romana Horkého (Dlouhé zatmění), mnohem zajímavější forma angažovanosti se odehrává na pozadí písňových textů generace mileniálů, která vyrůstala v nultých letech a byla formována právě jimi. Aniž bych chtěl popírat svébytnou individuálnost každého z nás, každé generaci vládnou příznačné charakteristické rysy. Pro mileniály, jež jsou v našem prostředí označováni i jako Havlovy děti, je dle sociologů typické, že nerozlišují mezi osobním a politickým. Zaujímají tedy velice skeptický pohled k současné politice a institucím, přičemž za jednu z největších priorit považují záchranu životního prostředí.

To všechno jsou signály uvozující v jejich hudební tvorbě sociálně kritický podtext, na který v pořadu Artzóna upozorňoval i hudební kritik Pavel Turek, když mluvil o „prolínání perspektiv“. Podle něj autoři, kteří doposud zkoumali primárně své nitro, se najednou obracejí k světu okolnímu s jeho civilizačními proudy. Tento obrat od niterné introspekce k světu vnějšímu (společenskému) můžeme nejcitelněji zaznamenat na aktuálním albu Honza od pražské skupiny Dukla. Ta se sice stále ráda topí v izolovaně melancholických náladách, které jsou ale tu a tam nečekaně proříznuty dějinnou či rovnou politickou událostí, jako je globální oteplování nebo rasismus: „Čtu noviny, žít se nechce / noční vlci, suchá planeta / žlutá tráva ve Stromovce / kde jsme tenkrát my dva / bloumám městem ruce v kapsách / kabát bezva, to se ví / co naplat, když nezvedáš to / já z toho nespím,“ zpívá Lukáš Vydra z pozice někoho, jehož bezstarostné večírky už asi nadobro skončily.

Rozhodně v tom ale není sám. Okolní svět jako by ve svých textech totiž objevovali další textaři, pro něž byly v předchozí tvorbě příznačnější emočně subjektivnější textové polohy. Asi ne náhodou vydala kapela Květy desátou řadovou desku Květy Květy právě 17. listopadu. Její frontman Martin Kyšperský se do tradičně introspektivních textů snaží poprvé výrazně propsat i náznaky pesimistických starostí o kolektivní budoucnost: „I kdyby nějaký léky / měly tu zvláštní sílu / zastavit krvácení / týhletý děravý lodi / Bylo to pozdě, vždyť víš / jak jsou ty jablka trpký / a že se nedají jíst / řítím se do tmy / a naše motory hoří / Anebo jen já nevím / který tlačítko zmáčknout a co s tím.“ Obdobné tendence, tedy vyjetí z vnitřních textových poloh do těch vnějších, lze vypozorovat i u další skupiny Zrní. Ta se na svém albu Nebeský klid zaměřuje na eskalující generační střet: „Projedeme tím vaším složitým světem / Přímou cestou, který nerozumíte / Projedeme tím vaším nemocným světem / Přímou cestou, kterou vy nerozumíte,“ či v písni 3 minuty před východem slunce explicitně poukazuje na nedemokratické praktiky Číny: „A na Náměstí Nebeského klidu potůčky krve / 10 000 potůčků krve / mák v zahradách voní věkem / déšť dopadá na hebkou zem / mák v zahradách voní krví tvou,“ zpívá Jan Unger, jenž se svou kapelou předkládá jakýsi vlídnější či méně konfliktnější typ protestsongu.

Daleko větší energii angažovanosti než na předchozích deskách můžeme zaznamenat i u písničkáře Jakube Čermáka, konkrétně na desce Lament z roku 2020: „Každý koncert je bitva / Každá píseň modlitba / Každé slovo je břitva / kterou si můžeš / ale nemusíš podříznout žílu,“ deklamuje v rapové dikci Čermák, pro něhož je text symbolickým bojištěm, na němž se odehrávají bitvy za environmentální myšlení a sociální solidaritu. Třeba i s přímým odkazem na Karla Kryla: „Neboj se, bratříčku / to ještě nejsou tanky / zatím si dovedeme / ubližovat sami.“

Nárůstu angažovaných textů napomáhá i fakt, že mladší generace dnes radikálně přehodnocuje svůj vztah k minulosti. A to na všech frontách, i těch univerzitních. Euroatlantická civilizace už nepředstavuje jedinou správnou cestu vpřed. To potvrzují třeba pesimistické verše současného slovenského rappera Fvck_Kvlt: „Čítal som Fukuyamu / boj už je vraj za nami / tí, čo to nedali, / majú zostat za bránami,“ nebo slova slovenského výtvarného a hudebního umělce Petera Kolárčika, jenž na poslední desce Ťažký život promlouvá v odlehčenějších a ironičtějších konotacích o podobných pocitech, odmítající posthistorické bezčasí prezentované liberální demokracií. Ta už pro něho není symbolem nekonečných možností a ustavičného růstu: „Chcel by som mať štyri paralelné životy / prepínať medzi nimi jak instagramové účty / z každého mať keš / v každom byť úspěšný / no ja mám iba jeden,“ ale spíš zhoubným systémem, ve kterém místo abychom byli co nejproduktivnější, zažíváme syndrom vyhoření.

O vedlejších produktech globalizace spojené třeba s negativní proměnou centra Prahy, ze které se stává vyprázdněná turistická atrakce, zpívá na své nové desce Rostli jsme spolu kapela Severní nástupiště. V písni Jedenáct druhů koření trefně spojuje odkaz Jana Husa s unavenými brigádníky z korporátního řetězce KFC: „Mistr Jan přísně hledí do dáli / - nevidí tě / Kromě vás jsou tu jenom mraků krovy / Mistr Jan v rekonstrukci / Všude kolem sítě / Měsíc ti svítí do ran / Ty jdeš dál do Kaprovy (…) / Za výlohou oči nad kruhama / Počítaj kasu / Colonel Sanders češe vlny / sněhobílejch vlasů / A na smaženejch křídlech / Letí k nebi vzhůru.“

ZA OKNY UŽ HOŘÍ

„Vyprazdňuje-li se však pojem budoucnosti, stává se méně jednoznačným také postoj k minulosti, jsme svědky společenského střetu, umocňovaného nástupem generace, která komunismus nezažila a je logicky přesvědčená, že zlo na ni číhá spíše v budoucnosti v podobě klimatické katastrofy,“ píše ve své eseji v Hostu Miroslav Balaštík a uvozuje už několikrát zmíněný fakt, že vedle nedůvěry k politickým strukturám západní demokracie se mladší generace v současnosti nejvíce obávají environmentální katastrofy. Ekologická témata jsou tak v současné tuzemské hudbě reflektována v enormnější míře, o čemž svědčí aktivity českých umělců, jako jsou Jan Šamánek (Talk=Trouble) a David Střeleček (Eva01), kteří pracují s pojmy environmentální žal, pretraumatická porucha nebo solastalgie. Hudba se stává ideálním terapeutickým průvodcem po těchto rozprostírajících se končinách našich depresí. Ty v sobě přirozeně nezapřou latentní angažovanou rovinu – ztráta duševního zdraví je úzce prolnuta se společenskou a politickou situací.

Environmentální témata se ale v našem kontextu objevují prozatím pouze v instrumentálních skladbách. Tuzemští interpreti jako by se báli své pocity v hudbě slovně konkretizovat, což je ale logické, protože u ekologických témat nemáme jasně viditelného nepřítele a viníky jsme tak nakonec my všichni. Právě environmentální aspekty ale mohou onu angažovanost účinně vyvést ze spleti časovosti. Zachránit planetu bude „in“ totiž v kterékoli epoše. Čeští hudebníci přitom pro ekologická témata ve svých textech nemusejí chodit daleko. Inspirací jim může být silný proud naší soudobé environmentální poezie zastoupené např. Radkem Štěpánkem, Pavlem Zajícem, Jonášem Zbořilem či Hanou Pololáníkovou.

Pavel Klusák před nedávnem v pořadu Akcent na Vltavě řekl, že v celkové produkci písňových textů rozměr protestsongu citelně oslabil, přičemž dále zmínil, že étos a s ním spojená nutnost konfrontace v písni je pro současnou mladší generaci až starosvětské téma. Když se podíváme na ryze emočně zasněné texty např. Amelie Siby, tedy zástupce té nejmladší generace Z, v nichž chybí jakýkoliv náznak politična, tak proti těmto výrokům těžko něco namítat. U mileniálů je ale situace odlišná. Angažovaná píseň v jejich případě kvůli absenci společného jmenovatele sice ztratila svůj dřívější bojovný duch, to ale neznamená, že potřeba vyslovit se skrze hudební texty ke světu ztratila na síle. Děje se tak jinými, možná latentnějšími prostředky. Celkový terén angažované písně se pak obecně stává méně přehledným.

Úhlavní nepřítel je totiž rozptýlen ve společnosti čím dál rozdělenější různými ideologiemi (populistický antikomunismus, antiliberalismus, enviromentální přístupy) a otázka mezi dobrem a zlem se relativizuje. Specifická je zde pak angažovaná poloha u generace mileniálů, které už neformovalo „devadesátkové“ bezčasí a mnohem víc se ve svých textech začínají starat o svět kolem sebe. V rámci jejich životní reality pak mizí hranice mezi osobním a veřejným natolik, že už ji nemá cenu rozlišovat. Z toho plyne vznik jakéhosi apatického protestsongu, který jako by pouze konstatoval a ani se proti ničemu nebouřil. Byl zkrátka emočně obrácený sám do sebe (viz. Dukla). U environmentálních témat je pak pozoruhodné to, že v rámci globálně sdíleného pocitu autor protestsongu žádného konkrétního nepřítele nenalézá.

Hudba včetně textů je ale vždy abstraktní, zatímco politika konkrétní, což v nedávném rozhovoru na podobné téma výstižně shrnula Lenka Dusilová ve Full Moonu #115: „Přijde mi líto takovými tématy samotnou hudbu špinit a ani to neumím.“ Jakýkoliv angažovaný text si proto musí uchovat svou vnitřní integritu a nezaprodávat se prvoplánovému programu. Jakékoliv uchopení vnějšího světa se musí v hudbě filtrovat skrze vnitřní prožívání subjektu. S přihlédnutím k nárůstu všemožných civilizačních krizí se ale v budoucnosti bude po hudebních interpretech čím dál víc chtít, aby v otázce na společenské klima zaujali jasné ideologické stanovisko. „Svět se zdá být zatím v pořádku, i když za okny už hoří,“ napsal v jedné své básni zkraje 90. let Ivan Wernisch. Po více než čtvrtstoletí to vypadá, že tento pokradmu narůstající požár – i díky českým písňovým textům – plane už nejen za okny, ale i v našich zabydleně útulných pokojích.