Někdy to vazbí, někdy vázne (Idles)

Uniknout Idles není jen tak, jde o výraznou britsko-irskou kapelu z Bristolu, co ráda uniká žánrovým stereotypům. Spokojme se s vágní nálepkou rock či postpunk, ale vlivy nasávají stejně vydatně jako třeba Sleaford Mods, se kterými sdílí geografické zasazení, částečně podhoubí, někdy vyznění. Sleaford Mods jdou na věc trochu jinak a jejich sociální kritika je mnohdy zuřivější, zatímco Idles nabourávají maskulinní stereotypy, zuřivou upocenost umí snoubit s jemností a přiznanou zranitelností, potýkají se s individuálními problémy i těmi společenskými. Řadit je mezi hrdiny dělnictva nebo radikální pankáče nelze, spíš se o podobné téma občas lehce opřou. K politice nemají daleko, ale sami vědí, že jejich místo je o kousek vedle.

Idles jsou na scéně přes dekádu, v posledních letech se pak objevují v lecjakých žebříččích, vděčný objekt některých žurnalistů. Sám je mám rád v rámci domácího poslechu, jejich vibeu i pozitivní, trochu vzpurné message, ale maloval jsem si je v lepším, zábavnějším a dynamičtějším světle. Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav, někteří turisti či expati se zvládli dopravit i po vlastní ose. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.

Kamarád ze spolku Never Enough byl ve svých přesčtyřiceti letech odvážnější než já ve svých přestřiceti. V kotli zůstal od počátku do konce, celé dvě hodiny, a ještě v noci mi nadšeně referoval o syrové síle kapely, schopnosti průběžně škálovat koncert nahoru i dolů a vystavět decentní wall of death, o solidárním, neagresivním, a přitom tvrdém moshpitu. Idles se vyznačují naštvanou rezistencí, kterou prolínají poselství smíření, lásky, pozitivity, ačkoli někdy trochu na sílu. Takže nelibě nesl jen parfém Baccarat, jehož výskyt byl prý na pováženou.

Já k pódiu zabrousil jen občas a spíš kroužil kolem, pozoroval kapelu z různých úhlů a taky to, jak se její přijetí na různých místech odlišuje. Sice jsem znal a slyšel snad vše z pětadvaceti kouskového setlistu, ale připadal jsem si přejezeně, nepříliš zasaženě. Publikum z oblastí britského zemitějšího (post)punku a mondénního rádoby punk hipsterství jen kvetlo. Já vadnul. Triko Idles za 1500 korun českých není tolik cool, natož když je nosí většina coby stejnokroj dokládající příslušnost k jedné a stejné skupině. Další level je, když kapela nosí vlastní merch, ale toho jsou Idles vzdáleni, sebereflexe mají zatím dost. Z piva se mi chtělo zvracet. Přešel jsem na panáky, ale Idles hráli pořád stejně, osvědčený trik nepomohl. Hráli poněkud nijace, ale třeba to nebyla jejich vina, jen já jsem byl utopen ve fádním bezčasí, nic nevybočovalo.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Zazněl průřez všemi deskami, od Brutalism až k poslední, páté a optimističtější nebo jen méně naštvané Tangk. Na každém z alb mám pár favoritů, ale ani 1049 Gotho, nebo Never Fight a Man With a Perm, či Mr. Demotivator mě příliš nemotivovaly, kick se nedostavil. Jasně, neužít si eskalující atmosféru vedoucí od Dancer přes ikonickou Danny Nedelko až ke coveru All I Want for Christmas Is You, neměl bych srdíčko. Tam se věci dávaly do pohybu, ovšem show taky záhy končila. Někdo si stěžoval na přespříliš „politických” řečí, já registroval leda pár vcelku adekvátních vět mířících k nějaké lidskosti, porozumění.

Idles šli do show s velkým nasazením, ale někdy se zkrátka stane, že nedojde k napojení. U mě to bylo očekáváním, apriorním overhypem, přeci jen je o nich slyšet často, nabyli velkých rozměrů. Nepřispěl ani nepříjemný prostor a schizofrenní publikum. Jeho část sice pod stagí dokázala držet celokoncertní pit, ale zbytek to sledoval ze sedaček, pokyvoval, srkal fancy drinky u vystoupení, které by mohlo mít potenciál vybouchnout, aspoň jako Milešovka. Vzhledem k cílenému vyznění nasrané, uvědomělé, přitom „citlivé” kapely si připadám mírně neupřímně, ale ani já momentálně nepracuji ve fabrice na periferii některého z ostrovních měst.

Vizuální zážitek to byl přímočarý, kladl důraz na přítomnost skupiny na pódiu a obešel se bez větších manýr. Jen obří nápis nad pódiem a kapela, co nešetří energií. A trocha dekadence v mantinelech, ikonografie opelichaného fousatého zpěváka Talbota a dalších členů v dámské večerní je už klasikou. Někdy příště se snad dostavím, ale budu opatrný. Tentokrát to klaplo jen napůl.