Fomas | Články / Reporty | 08.10.2012
O Jarboe jsem toho nevěděl mnoho, což je celkem pochopitelné, nejsem totiž ani velkým fanouškem Swans, ve kterých dlouhá léta působila. V poctivém dekadentním období, kdy všechno bylo černější než Batmanovy trencle, jsem se k nim nedostal včas, takže není divu – ovšem ne že bych litoval, že jsem teď tak v pohodě. Dokážu si užít spoustu neveselé hudby, Swans prominou.
Ale když dostanete nabídku, která se neodmítá, zařídíte se. Jarboe u nás vystoupila v krátké době potřetí. Nejdříve to bylo před třemi lety na Chmelnici s deskou Makahali a pak o rok později tamtéž s americkou blackmetalovou skupinou Nachtmystium a další deskou Alchemic. Nyní k nám zamířila s novinkou Indemnity.
Jarboe ovládá nejrůznější polohy. Tajemné písně pouze s pianem a řezavými varhanami, ale taky zvuková zátiší se sraženou srnkou, šroťákovým orchestrem a lisem, ve kterém uvízlo auto plné dětí. Temnota. Gotika, psychedelie, noise, industrial, soundtrack z Hellraisera…? Při pouti údolím smrti narazíte i na křehké komorní skladby, které dávají naplno vyniknout jejímu rozsahu. Naživo tak můžete očekávat cokoliv.
Scéna v Chapeau Rouge přesně splňovala požadavky fotografovy noční můry a spojila dohromady černý i rudý mor – šero a k tomu červené světlo. Čekalo nás komorní vystoupení jen s mladou americkou pianistkou a vokalistkou Renee Valentine Nelson, která s Jarboe jede celé evropské turné. Ta v půl deváté tajemně vplula na scénu za doprovodu barokní hudby a plynule navázala první písní. V podobně příjemném duchu bych si nechal líbit celý koncert, i když od této dvojice těžko očekávat standardní odpočinek pro unavenou duši.
Po posledním, překvapivě brutálním úderu do piana, kdy jsem se ohlédl, jestli neodlétla klávesa, se objevila i královna Jarboe. Mnohem starší než na fotkách, ale stále silně charismatická. S vlasy do obličeje a zavřenýma očima, které otevírala jen zřídka, aby se podívala kamsi nahoru, tam, kam viděla jen ona..., nás topila v tmavých vodách svých písní. Žádné raněné srnky, žádný šepot mrtvých dětí, jen krystalicky čistý hlas a piano. Poloha, která Jarboe ovládá nejlépe.
A pak to přišlo: při jedné mezihře začala procházet davem a objímat fanoušky. To se jen tak nevidí. Na pódium si leze osahat svého idola kdekdo, ale aby si idol šel sáhnout na fanouška? Dojem absolutní upřímnosti byl tak silný, že vás ani na chvíli nenapadlo, že by mohlo jít o pózu. Tím spíš, že Jarboe toho mezi písněmi moc nenamluvila. (Neprovedli jí v těch Swans něco?) Někdy na začátku prohodila jméno spoluhráčky a pak už jen „thank you“ zhruba v půlce koncertu. Čtyři slova?
Repertoár se skládal z tvorby Swans, z její spolupráce s Girou na projektu World of Skin a z aktuálního alba Indemnity. Bylo zajímavé slyšet některé notoricky známé písně v jiných aranžmá, které ovšem neubíraly nic na jejich původní síle a naléhavosti. Po necelé hodině obě dámy pódium překvapivě a beze slova opustily a nechtěly se vrátit ani po několikaminutovém vytleskávání. Světlo se nerozsvěcelo, barokní hudba pořád hrála, to přece ještě nemůže být konec, navíc bez přídavku... Lidi začali pomalu odcházet. „Starej jí nepustil,“ komentoval to chlápek přede mnou.
Vždyť to je určitě přestávka, přijdete všichni o druhou půlku, říkal jsem si a šel na toalety. Tam mě překvapil Bohuslav Sobotka z televizní obrazovky umístěné v korytu na močení. Byl jsem z koncertu naplněn takovým vnitřním mírem, že jsem ho ušetřil a poslal mu to jen pro výstrahu těsně vedle hlavy.
Kdybych ale věděl, že až se vrátím zpět do sálu, uvidím bedňáky balit scénu, schytal by to naplno.
report Jarboe (usa)
5. 10. 2012, Chapeau Rouge, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.