Anna Mašátová | Články / Reporty | 24.07.2013
Kompromisy jsou občas nutné, v případě hudebních akcí obzvláště. Asi každému se stalo, že se jeho oblíbené kapely překrývaly, takže musel oželet větší či menší část koncertu. Ale jak vyřešit dilema mezi festivaly? Babo raď. Rozhodnout se mezi Colours of Ostrava a Folkovými prázdninami je Sofiina volba, která má naštěstí díky časovému rozptylu „folkovek“ elegantní řešení. Z osmidenní přehlídky toho nejlepšího z (nejen) world music scény zbývá po příjezdu z Ostravy ještě šest dní.
Letošní ročník s podtitulem „O lásce a lidské náklonnosti“ dokonale vystihuje jedinečnou, až rodinnou atmosféru zdejšího festivalu. Návštěvníci se navzájem zdraví na ulici, společně se o pauzách vrhají na horu škvarkové pomazánky s cibulí, a především tráví noci u táboráku v kempu, mnohdy společně se samotnými vystupujícími.
Pondělní večer s folkem a tangem zahájilo kladenské Zrní, vystřídané pro potěchu dětí divadlem Krasohled s andersenovskou pohádkou O Malence. Slovenské trio Triango představilo svět vášnivého tanga, kde samozřejmě nemohlo chybět Libertango Astora Piazzoly. Na šramlu uBer! si ještě mnozí olizovali prsty od škvarkovky, až to vypadalo, že při bloku britské hvězdy večera Sama Leeho a jeho přátel pracoval více žaludek. Reakce na Leeho mnohdy drsnější vtipkování byly s porovnáním s ostravským setem vlažné. Nesmělost byla nakonec překonána, nejednu náměštskou domácnost už teď zdobí jeho debutové album Ground of It's Own.
Posledním vystoupením noci byl hudebník a karikaturista Kemel, poté se většina publika přesunula k ohni. Spontánní jam session Zrní s britskými hosty trvalo téměř do rozbřesku a kdoví, možná cestou domů zpíval některým slavík, o kterém Lee vyprávěl v jedné ze svých písní anglických kočovníků.
Folkové prázdniny
22. 7. 2013, Náměšť nad Oslavou
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.