Oh shit, here comes the storm! (Doomriders)

Neodpustitelné podcenění podmínek: přijet na Sedmičku autobusem a v saku? Dresscode sice nastavený nebyl, ale ani nemusel být. Měl jsem pocit jako za starejch časů, než všechno nakazily klišé a kidz a kokotiny. Tenhle večer jsme si nepotřebovali na nic hrát. Nikdo.

Z etikety Beastmilk se dá vyčíst ledacos (a ze setlistu nic!), nejvíc ale napoví země původu: Finsko. Složení: echo, atmosféra, deathrock (džísky Turbojugend na kolejích nechyběly!), v post-punku příjemně vykoupaný vokál… Obsah tuku: 0,5% (tzv. Beastmilk LIGHT). Trvanlivost: navěky. Všechny unikátní ingredience jsou zajímavě zkombinované, každý doušek ale chutnal jako zbarvená voda a ne jako mlíko z vemena bestie. Když se ale místo brčka ponoří do sklenice gramofonová jehla, určitě nebude problém namíchat spoustu skvělých koktejlů (UPDATE: i deska na mě působí jako singl na repeat, škoda). Nic z napsaného ovšem neznamená, že hudba Beastmilk je špatná nebo špatně zahraná! Ale…

Po mlíku třešničky? Ne, díky, taková kombinace smrdí průserem. Po Finech kytarista Nate Newton? Rád bych měl déjà vu, ale stejně jako spousta lidí i já jsem Old Man Gloom promeškal. Oproti nim mají Doomriders poměr temno:melodie nastavený opačně a najevo to dali ihned po intru: „Praha! We are fucking Doomriders!“ Čekali jsme vlastně něco jiného? Zvuk měla kapela, o které se chytře píše, že hraje stoner metal, přesně podle očekávání. Burácivý. Výrazný. Propečený? Setlist si napsali na objednávku z pizzerie, ze čtyř šestin vegetariánskou, tak asi radši křupavý. Bráním se, co můžu, obejít přidělený rozsah článku strohým, ale pravdivým shrnutím, že koncert byl hrozně moc popiči a pro nějaké výtky prostě není důvod, ale i takhle jde v kostce vystihnout letošní Den vítězství na kopci. Doprdele, vždyť ten chlap, co tančil přede mnou, se po uvedení Dead Friends rozbrečel! Většinou ale byla sranda, nejčastěji kvůli vypravěči v první řadě. Kolikrát za tohle (nebo kterékoliv jiné) turné se k Doomriders dostalo přiopilé pořvávání primitivních pitomostí? Nebo je to fakt jen naše knedlíková výsada? Není to poprvé. „Make us feel welcome!“ Poslední deska nepřevládala tak výrazně, aby vytěsnila starší hitovky, a kvartet si jejich prezentaci očividně užíval. Radost pohledět na kotel lidí, co nemoshujou, nesprintujou v circle pitu ani nehrotí wall-of-death, ale prostě paří, tančí a užívají si koncert i bez nakoukaných póz z youtube. Správně špinavou rokenrolovou hodinu uzavřela bouřka s tak parádní vyhrávkou, že během psaní o ní MUSÍM popadnout nástroj.

Možná jsem se měl radši vyjádřit v kostce. A radši jsem si měl obléct křivák. Ale rozhodně jsem měl osedlat choppera…