Po bouři bouře. The Dillinger Escape Plan

THE
DILLINGER
ESC
PLAN

Jen málo log je na metalových ohozech tak snadno rozpoznatelných jako to od dvacet let hrající pětice z New Jersey. Jen málo kapel na „corové“ scéně si dokázalo vybudovat tak silnou no-hate reputaci, kdy „je to sračka“ neslyšíte říct snad ani nejtlustšího vikinga s našivkou Amonů. A teď je konec. The Dillinger Escape Plan končí, po únorové automobilové nehodě, při které to chvíli vypadalo na podstatně tragičtější závěr, nahrazují své zrušené vystoupení pár dní po bouři na Brutalu. V Paláci Akropolis, poněkud netradičním prostoru pro podobné události. Byť tato událost si jistou honosnost zaslouží.

„This is Sweden!“ Sere mě zmeškat zahájení BA22 klubovou zverinou na velké stagi, dneska si tak trochu vynahrazuju. Severská škola d-beatu rozmrdaná zvířecím bordelem na krev a na třísky. Když si hned ze startu setu Sebastian chystal pod zavěšené PAčko židli, tušil jsem, že bude zle. V klubu jsou balkony – bude se skákat! Dneska ne, ale krom Grega Puciata nahoru šplhali všichni. Chladná, snad šokovaná reakce publika byl na místě. My vám nandáme, ale musíte si vzít. Zase jednou někdo ukázal, že jestli dvě stovky smyslu zbavených nebo dvacet opařených, pot kape ze stropu. Jakmile seschlý dvoumetrový viking vletěl na parket, bylo všechno jedno. Námrd!

Nikdy jsem nechápal The Number Twelve Looks Like You. Vyklubali se ze scény pro smích a zasquatovali tu, kde se s vážnou tváří porušujou veškerá pravidla. Až s novou, zredukovanou sestavou, až po comebacku, až první den Brutal Assault na Metalgate scéně mi secvaklo. Nadsázka zůstala v bezprostředním bavičovi Jessem, co dokáže roztančit závěrečnou sambou metloše od podia ke zvukaři, a všechno ostatní, co dává perfektní smysl v rámci grind-math-prog náseru za hranicí technických limitů čtyř a šesti strun, korunuje baret maskující pleš kytaristy Alexe. Oproti festivalu slabší, snad že nestáli sami za sebe, ale ve stínu lamp rezervovaných pro smuteční slavnost. Nová deska ukáže, jestli přežijí z nostalgie po schizofrenních pičovinách, anebo se zařadí mezi velikány. Support na posledním evropském šňůrné TDEP napoví.

fotogalerie z koncertu tady

Po dvou matinée koncertech přichází konečně rozumný časový slot. 20:30. Těch pár světýlek ve vlastnictví TDEP, co vesele blikalo na hlavní stagi Brutalu, dělá v uzavřené místnosti totální mordor pro oči - jeden z koncertů, kde si spojivky ničím ekvivalentně s bubínkama a hlasivkama. „But the Killer won’t survive!“ Setlist zůstává víceméně podobný jak na Brutalu, best of ze všech šesti řadovek, z významných chybí snad jen Milk Lizard, fuck it. O zběsilém moshpitu netřeba mluvit, na sold-out překvapivě hodně prostoru, i přesto vzduch jak ve společné šatně Never Say Die Tour. Zboku stage tleská i Tomáš Fiala, který by podle všech předpokladů měl ještě tak týden jenom spát. Basák Liam Wilson bojuje s ramenním popruhem a dobrou čtvrtinu koncertu prosedí před bicími. Zbytek kapely se mu vysmívá, ale na chvíli si přisedá. TDEP unplugged? Ani hovno. Jinak standard – věšení se na lampy, stagediving s kytarou na stagedivery bez kytary. Nerovný boj. Na závěr se žádná velká destrukce nekoná, bicí zůstávají celé, aparáty se do publika neháží, z balkonu se stále neskáče. A není to potřeba.

Don't you ever try to be more than you were destined for or anything worth fighting for!

Nikdy! Díky za vše!