Pomíjivý strach z prázdnoty (Order of Sonic Chaos 1: Ephemeral Shrine)

Nádech a výdech, chlad a ozvěna kroků, vrčení a pískání zvukových skulptur. Katakomby Centra experimentálního divadla po roce opět ožívají projektem Terénu (pole performativního umění) a odvážně se pouští do trilogie Order of Sonic Chaos, kterou kurátorsky i autorsky provází zvukový umělec Jonáš Gruska. Právě probíhá její první část Ephemeral Shrine. Názvem se odkazuje ke snaze autorů přenést do prostoru katakomb esenci posvátného. Jak se jim to povedlo a na co dalšího se můžeme těšit v projektu, který oslovuje zejména naše podvědomé procesy?

Podzemní prostor, který průběžně hostí experimentální projekty nonkonformního uskupení Terén, je charismatickým místem, které každé instalaci dodává naprosto specifický výraz. Co by ve strohé galerii s vyhlazenými stěnami zaniklo, nepravidelná struktura zdí a spletitost místa naopak vyzdvihuje. To například mimořádně dobře sedělo už loňskému projektu Spooky Butt, který se věnoval metabolickým procesům a podzemní část Husy na provázku výtečně asociovala průchod trávicím traktem. Tentokrát autoři ke geniu loci přistupují z jiné strany, nicméně opět velmi příhodně. Celá instalace návštěvníka volně vrací k antropogenetickým kořenům a pojednává prostor jako jeskynní komplex, ve kterém je možné cítit se bezpečně.

Expozice Ephemeral Shrine je spíše minimalistická, příchozí postupně objevuje nástěnné malby vyvedené ve striktně hlinkových odstínech, které často provází instalace mechanických soch, z nichž se linou tlumenější zvuky. Když procházíte chodbami, automaticky se ztišíte. Přestanete mluvit, neslyšně našlapujete a ohledáváte to, co vidíte před sebou. Je to trochu divné, ale i známé, příjemné, konejšivé. Věda tyto lehce euforické stavy spojené s pocitem lehkého mravenčení zná a pojmenovává jako ASMR.

V jedné části katakomb, která svým tvarem připomíná jeskyni, stojí lehce osvícená skulptura s dvěma rotujícími moduly, na kterých jsou umístěné reproduktory. Tuto sochu již její autor Gruska představil na warm-upu pro cyklus výstav, které Terén ve spolupráci s CED přichystal. Rotující reproduktory vyrábí velmi zajímavý, prostorově se měnící audioefekt. Na vernisáži je ze sochy pouštěna více než třicetiminutová smyčka, stejnou sochu potom o několik dní později použije pro svůj koncert skladatelka a zvuková umělkyně Natálie Pleváková.

Koncert má omezenou kapacitu na patnáct lidí, je tedy jasné, že půjde o unikátní a nepřenosný zážitek. V neděli večer si sedám na polštářek k obvodové stěně jeskyně mezi další hrstku lidí, kteří si přišli poslechnout zvukovou performanci. Části sochy při mém příchodu už rotují a vydávají šumivý zvuk. Do tohoto settingu si šeptají a špitají lidé, kteří čekají na Natálii, což samo o sobě vytváří zajímavou a hravou ouverturu. Sedíme tu jako pravěcí lidé v jeskyni, kolem sochy jsou kolem dokola rozestavěny hořící svíčky. Jasně, oheň jako symbol nesmí chybět. Místností prostupuje klid, jsme odcloněni od ruchu města. Oproti tropickým teplotám venku je tu příjemný chlad.

Slyším zvuky pralesa, co nejsou zvuky pralesa. Zpěv ptáků, který není zpěvem ptáků. Zvuky, které se podobají těm přírodním, ale přechází v čistě digitální. Natálie Pleváková si hraje se zvukem i rychlostí rotace jednotlivých modulů, kombinuje zvuky a vypráví noisový příběh. Během půl hodiny se rozpoložení skupiny mění, reaguje na hudbu jako jeden živý organismus. Z počátečního zaujetí a očekávání přechází do zklidnění a během pomalejších a tišších pasáží i do relaxace a imaginativního uvolnění, někteří usínají. I mně se před očima míhají snové obrazy. Po chvíli přichází dramatičtější vývoj skladby, ostřejší zvuky vytrhávají z podřimování hned několik posluchačů. Dáváme pozor, dýcháme rychleji, něco se děje, pozor! Závěr je opět spíše tišší, až se nakonec ozývá opět jen šumění způsobené rotací jednotlivých dílů sochy. Mám pocit, že až odsud odejdu, dokážu se dorozumívat jen posunky a skřeky, nebo telepaticky. To se mi děje skoro vždycky, když vkročím do něčeho, co má na svědomí Terén: zážitek, pustí-li si ho člověk k tělu, bývá tak abstraktní, živý a niterný, že je možné jej s těmi, kteří to neprožili, sdílet až mnohem později, až mysl zpracuje, na co se vlastně dívala a co to slyšela.

Dlouho je ticho. Socha tiše bzučí. Nejsme si jisti, zda tleskat, jestli je už konec, nebo ne.

Pro člověka je práce s tichem těžká. Stejně jako s prázdnotou. Procházím výstavu znovu a naskočí mi pojem horor vacui, spojovaný už s makarónskými kresbami v pravěkých jeskyních, který je pro člověka aktuální neustále, a to v mnoha paralelách. Naučit se s pocity prázdnoty vědomě pracovat je velká výzva pro každého z nás, setkání s pořádným zvukovým chaosem v katakombách může být podanou rukou k podrobnějšímu zkoumání toho, co se v nás doopravdy děje. Velmi čistě pojatá instalace Ephemeral Shrine oslovuje naši společnou minulost, brnká na individuální témata a může tak každému přinést malý kousek vrnící reality s možností vztáhnout se k něčemu, co nás přesahuje a čemu třeba zatím ani nerozumíme.