Banán | Články / Rozhovory | 09.10.2024
Brendan Canty je jedna z nejvýraznějších osobností historie nezávislé hudby. V 80. letech působil v kapele Rites of Spring, která položila základy celé pozdější emo scéně, a po jejím rozpadu se stal zakládajícím členem Fugazi. Po jejich odchodu na odpočinek se věnoval mnoha různým projektům a nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. V ní se sešel s basákem Fugazi Joem Lallym a kytaristou Anthonym Pirogem. Po dvou deskách na Dischord Records jim letos vyšlo společné album s jazzovým hudebníkem Jamesem Brandonem Lewisem. A právě s ním se chystají 25.10. přijet do Prahy. Proč byste u toho neměli chybět, vám řekne i následující rozhovor.
Co myslíš, že by si dvacetiletý Brendan Canty myslel o tom osmapadesátiletém, který stále vydává desky u Dischordu a hraje hudbu společně s někým, jako je James Brandon Lewis?
To je dobrá otázka. Upřímně si ale myslím, že je celkem těžké na ni odpovědět. Když nad tím přemýšlím, tak zjišťuji, že mám tak trochu problém představit si myšlení svého bývalého já. Ale v mládí jsem hodně poslouchal jazz, zejména ve dvaceti. Poznával jsem spoustu různých druhů hudby, žil jsem ze stodolarového měsíčního nájmu a pracoval v obchodě s použitými knihami. Neměl jsem žádné velké představy o tom, jak bude můj život vypadat v osmapadesáti. Myslím, že bych byl trochu v šoku, že jsem se tohoto věku vůbec dožil. Miloval jsem hudbu, ale ve dvaceti letech se každá kapela, ve které jsem hrál, sama rozpadla. Pak jsem hrál patnáct let ve Fugazi, pak jsem patnáct let nehrál ve Fugazi, hrál s jinými lidmi jako např. Bobem Mouldem, svou kapelou Deathfix a tak dále. A taky jsem vedl filmovou produkční společnost Trixie, přičemž jsem dělal stovky různých soundtracků pro různé televizní pořady a filmy.
Každopádně, když jsem působil ve Fugazi, tak mi jeden starší muzikant řekl, že pokud budu pokračovat, nakonec skončím u jazzu, takže měl asi pravdu. I když mám tak trochu pocit, že hraju "s jazzem", ne že "hraju jazz". Pořád se cítím být někde mezi jazzovým a rockovým bubeníkem. Stále věřím v písničky a silné základy.
Myslím, že moje bývalé já by na mě bylo pyšné nebo by bylo přinejmenším překvapené. Vlastně odpověď na tuto otázku dost často hledám u svých dětí a myslím, že mi vlastně neustále říkají, že jsem v pohodě. Mám rád to, co dělám, a na tom asi opravdu záleží. Mám rád kluky, se kterými hraju, a společně děláme hudbu, která se mi líbí. Je to výzva a každý večer je to jiné. To je pro mě pořád velmi důležité.
Kdo vlastně přišel s nápadem takhle spolupracovat? Ty nebo James? A jak jste se seznámili?
Anthony a James spolu v průběhu let hráli v různých Jamesových kapelách. Dokonce spolu i koncertovali, většinou v Evropě, takže si rozumí, a hlavně jsou dobří přátelé. Po nějaké době v Messthetics jsme hledali způsoby, jak se posouvat a hrát s nějakými dalšími lidmi nám dávalo smysl. James žije v New Yorku a pokaždé, když jsme tam za několik posledních let vystupovali, přišel na pódium a hrál s námi. Bylo to super, ale nedalo nám to plně nahlédnout do toho, jaká by byla skutečná síla, kdyby byl s námi v kapele. To se ukázalo až v nahrávacím studiu. Když s Anthonym začali hrát některé z napsaných melodických linek unisono, vytvořilo to pro nás velmi svěží zvuk. Navíc napsal několik vlastních krásných melodií, které navrstvil na napsaný materiál. V podstatě do toho přímo zapadl. Jeho tón, jeho energie, jeho osobnost okamžitě pozvedly celé nahrávání. Neměli jsme to vlastně ani úplně v plánu, ale na konci druhého dne jsme měli desku hotovou. To se nikdy nestává, ale tentokrát se to stalo, za což jsem velmi vděčný. Od té doby jsem byl nadšený pokaždé, když jsme se my čtyři dostali na pódium.
V jednom rozhovoru jsi řekl něco jako „nejde o nástroj, ale o člověka“. Myslíš si, že mít důvěru jeden v druhého je v podstatě klíčem ke spolupráci?
Ano, i když si upřímně nepamatuji, že jsem to řekl, a nejsem si úplně jistý, jestli vím, co jsem tím přesně myslel. Důvěra je ale velmi důležitá, to rozhodně ano. Většinou, když s někým nemůžu vydržet, tak od něj prostě uteču co nejrychleji pryč, rozhodně poté, co mu dám třeba třistakrát šanci. I proto si myslím, že osobnost člověka je určitě důležitější než jeho hra. Chci říct, že se můžete celkem v pohodě vyrovnat s tím, že je někdo den nebo dva ňouma. Ale nebudete s ním chtít sedět v dodávce pětadvacet týdnů v roce.
Jak moc musíš pracovat se svým egem, když děláš na nové hudbě? Existuje ještě nějaké napětí, které musíš dostat pod kontrolu, a pokud ano, jaké máš nástroje pro jeho zvládnutí?
Je to trochu náročné v tom, že zase hraju "jen" na bicí a nemám hudbu tak úplně pod kontrolou, jak bych si vždycky přál. Přitom ale všichni tihle kluci jsou fantastičtí muzikanti, a myslím si, že kapela funguje opravdu dobře, když jediné, co musím dělat, je hrát na bicí. Messthetics spolu hrají dvakrát týdně a většinu toho času skládáme, takže je to docela fajn, v podstatě jsem se svým nástrojem pořád v akci. Někdy mám pocit frustrace, ale pak si to dokážu dát vše do souvislostí a je to mnohem lepší. Mám v mnoha ohledech velké štěstí a hudba mě neustále motivuje. Takže někdy prostě udělám sólovou desku. Nebo další desku Deathfix. Nebo další soundtracky. Hraní naživo je každopádně ten nejlepší balzám na pošramocené nebo nafouklé ego. Díky tomu cítím, že je všechno v pořádku.
Společné nahrávání a koncerty s jazzovým hudebníkem je možná něco, co lidi od členů Fugazi nečekali. Jak se s takovými očekáváními vyrovnáváš?
Nevím, co kdo očekává. Upřímně řečeno, kdo přijde na koncerty, uvidí čtyři lidi, kteří hrají jako o život a tlačí vzduch po místnosti způsobem, který opravdu nepůsobí jako jazz. Dokonce ani Jamesův saxofon nepůsobí jako jazzový nástroj. Zachází s ním jako zkušený šermíř, který ničí svůj cíl. Jazz mám rád, používám to slovo, ale vím, že může znamenat tolik různých věcí jako např. punk. Punk může být kurevsky příšerná, popíková, reklamní hudba na cereálie, nebo může vycházet ze srdce a být nádherný. S jazzem je to stejné. Upřímně, nesnáším žánry a škatulky, ale miluju svobodu. Rádi se na pódiu cítíme svobodně. V tomhle to funguje stejně jako u Fugazi – žádná pravidla, jen možnosti.
Vnímáš, že jsi se v posledních letech zlepšil jako hudebník? Jak moc je to pro tebe důležité? A přinesla ti tato spolupráce nějaký jiný pohled na hudbu nebo ti pomohla rozbít některé vzorce, se kterými jsi dříve pracoval?
Sakra, chlape, snažím se hrát líp každý den. Moje role spočívá v naslouchání. Poslouchám, podporuju, reaguju, hledám prostor, dělám prostor. Řídím, tlačím, někdy držím hubu. Nejsem jazzový bubeník. Jsem jen bubeník. Zlepšovat se ve hře na nástroj obecně znamená být neustále odvážnější v riskování a já myslím, že stále odvážnější jsem. A za to jsem odměněn pocitem, že se kapela zlepšuje. Ale zároveň mám stále pocit, že teprve začínám vidět potenciál, který máme. Nicméně jsem z toho potenciálu tak nadšený, že když se objeví, cítím, jak úplně ztrácím hlavu. A ten pocit se objevuje skoro každý večer. Pořád platí, že budoucnost je neznámá. Nebo v to alespoň doufám.
Jak moc je pro vás důležité hrát naživo? A o jaké emoce nebo energii při hraní usilujete?
Snažíme se svou energií nadzvednout pódium a přimět lidi, aby se na nás napojili. Když lidi tancují, přijde mi to naprosto skvělé, je to čistý přenos energie od nás k publiku a hned zase zpátky. To byl vždycky náš cíl – komunikace a láska. Jsem neskonale vděčný, že nás lidi i po tolika letech stále podporují a nemyslím to ani náznakem jako vtípek. Když někdo přijde ke stolku s merchem a řekne mi, že mě viděl před 35 lety a jak moc to pro něj znamenalo, nebo dokonce, jak moc pro něj znamená vidět mě teď, tak je to kurva síla. Často přemýšlím, kolik lidí už jsem v životě ztratil a že ani já tu nebudu věčně, takže si tyhle vazby uvědomuju a naplňuje mě to radostí a úžasem. Koho by to proboha po těch letech napadlo…
Vzpomínáš si ještě na Prahu?
Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety běžel s prodlužovacími kabely dolů do divadla (Fugazi odehráli v 90. letech dva koncerty v Roxy, pozn. aut.). Vybavuju si, že když jsem tam byl poprvé, neměli jste žádné restaurační řetězce. Pak už tam byly. Vzpomínám si, jak fantastické bylo publikum. Vždycky.
Živě:
The Messthetics & James Brandon Lewis (us)
25. 10. 2024 20:00
MeetFactory, Praha
Fb událost
foto © se svolením MeetFactory
Libor Galia 12.12.2024
Nejintimnější, a zároveň nejtajemnější hudební festival v Česku? Co z něj zůstalo a jaké to bylo, jaké to bude, v rozhovoru se dvěma zakladateli. Miro.
Jiří V. Matýsek 09.12.2024
Se sdílným švédským jazzovým kytaristou jsme zapadli do jedné z hospod v centru Brna. Diskuze nad typicky českým gulášem se ubírala po unikátních cestičkách.
Abbé 04.12.2024
Členové 1914 vystupují pod smyšlenými identitami vojáků, včetně služebního zařazení. Rozhovor.
Libor Galia 26.11.2024
Torr, Axonbody. Settings. O spolupráci, vzniku alba i názvu je následující rozhovor. Křest hned.
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.