Pot, prach a Rancid (Mighty Sounds 2023)

Odjezd z Prahy v pátek je vždycky zážitek. Vyhnout se koloně nebo práci na silnici je nadlidský úkol. Pozitivně mě tedy na závěr cesty překvapilo, že vjezd do areálu na táborském letišti Čápův dvůr byl plynulý, u akreditací se netvořila fronta, místa na parkování bylo všude dost, takže jsme pohodlně odložili auto a vyrazili obhlédnout areál festivalu Mighty Sounds.

BEZ CASHE

Začínáme s melodickými country covery v podání Frankie and the Deadbeats a když zpívají „waiting for something that will never come…”, dostávám žízeň. Stojím ve frontě na pivo a zjišťuju, jak na to. Letos je to totiž celé bez cashe. „Jak jste si koupili pivo?“ ptám se mladíka ve frontě přede mnou a připadám si trochu jako dinosaurus. „Čipem?“ „Ale já žádný nemám.“ Udivené pohledy mě nasměrujou ke stánku, kde se dobíjejí čipy, který mám už od vstupu na zápěstí. „Aplikaci?“ Aha. Skenuju QR kód, stahuju aplikaci a podrobuji telefon důkladnému zkoumání. „Váš telefon ji nepodporuje.“ Připadám si jako dinosaurus. Odcházím ale s nabitým čipem a vytištěným QR kódem, který vyřeší mé dotazy týkající se zůstatku.

Večer se nese v uvolněné rodinné atmosféře, areál mi připadá prázdnější než vloni. Alespoň se nemusím mačkat ve frontách na toi-toiky a fronta u piva se tvoří jen u stánku s Oborou. Všude je spousta vymazleného jídla. Na své si přijde masožravec, vegetarián, i požírač trdelníků ze Staromáku, tradiční české delikatesy. Kromě toho si můžete odvézt tetování nebo copánky s barevným chemlonem a nakoupit spoustu merche. Mighty mají jeden z nejoriginálnějších a nejhezčích designů vůbec.

Vydávám se k mé oblíbené Black Coffee stage, která je nejmenší, vypadá jako obýváček a od vedlejšího stánku se k ní line vůně čerstvě zalité kávy. Právě začínají Queens of Everything, kteří na Mighty nikdy nesmí chybět. Jeden z členů dnes slaví narozeniny a celá kapela i skákající dinosaurus v davu si show užívá. Black Flag zaspím. Šetřím síly na další dny.

Probouzím se do chladného rána. Cože? Déšť?! Přetahuju deku přes hlavu. Pak mě ale svět dohoní a čtu zprávy o pochodu Wagnerovců na Moskvu. Schyluje se v Rusku k občanské válce? To asi nikdo nečekal. Najednou výzvy „fuck the dictators!” z pódia znějí naléhavěji a opravdověji. Kde ale berou optimističtí Ignite to přesvědčení, že „bude líp“?

Mal Élevé kombinují zdánlivě nekombinovatelné: německý a francouzský rap. Vesele hopsají po pódiu tam a zpět a já mžourám proti ostrému slunku a roztékám se. Slibované letní počasí je zpět. Na rozpáleném trávníku to moc aktivně nevypadá, až do momentu, kdy frontman oznamuje moshpit slovy: „I am cold.” Nikdo mu to přes propocené triko nevěří, za chvíli dav bouří a do jeho vln se z pódia potápí kdekdo. Na podium se opakovaně dostává tlouštík s baťůžkem, kterého nikdo nechce chytat.

Se západem slunka dav ožívá a fanoušci opět paří na Queens of Everything, kteří tentokrát nabouchají stan až k prasknutí, stejně jako poSKAkující Random Hand, na které dojde řada později. Moje očekávání nenaplní The Dreadnoughts. Kanadský frontman s kšiltovkou s nápisem „Polka never dies“ působí spíš arogantně a nezískává si náklonnost mou ani většiny obecenstva, když si dovolí kritizovat změnu názvu naší republiky: „Can’t you just fucking decide what your name will be?“ a vyslouží si nespokojené bučení. Není první, u koho si říkám, že by měl víc zpívat než mluvit.

TETOVÁNÍ SPÁLENÁ KŮŽE NESLUŠÍ

Probouzím se do parna. Smažím snídani i sebe, stín aby na letišti pohledal. Hostím kolemjdoucího známého plechem Plzně a rozebíráme všechno od včerejších kapel po politiku, počasí nebo adrenalinové sporty, vestavbu. Má na všechno názor. Připadám si jako na dovelené v chorvatském kempu. Lidi jsou vyvalení před stany, karavany, obydlenými vozy, popíjejí teplé i studené, alkoholické i nealkoholické nápoje, sem tam někdo poslouchá hudbu a pohyb je omezen na minimum. Plán na brzké odpoledne mám jasný – vyrazím se zchladit k nedalekému rybníku. Nejsem sama. Na travnaté „pláži“ u Zámeckého rybníka polehávají ve skupinkách okroužkovaní návštěvníci Mighty. Podle rudé barvy kůže lze tušit jejich včerejší outfity. Doufám, že zdravotníci mají dost panthenolu.

Na první pohled je areál plnější než včera. Aby ne. Na programu je zlatý hřeb festivalu, the Rancid. Od nich mě ale dělí celé odpoledne. Začínám šlofíkem.

V 17:30 jsou na programu Bob Vylan. Neznám je, ale z fotky se na mě usmívají dvě sympatické tváře.
V 17:45 se stále nehraje.
V 17:47 George z crew osobně testuje mikrofony a ozvučení. Dělá to opravdu poctivě.
V 17:51 je stage stále prázdná a já zvažuju, jestli dál vyčkávat nebo se vydat do toho horka na The Drowns.
„What is going on?” křičí George do mikrofonu. Jo, to by mě taky dost zajímalo. A na stage konečně přicházejí Bob a Bob(ek). „Pořádně nasraný duo z UK” začíná show meditací, předklon s rukama až na zem bych asi po včerejší noci nedala. Meditaci vynechávám, ale rozcvička se začíná rozjíždět v pořádný kardio trénink. Škoda, že moje Garminy nemají funkci „koncert”. „To je super, že nás nedělí žádné bariéry a že se vám můžu podívat do očí,“ komentuje Bobby velikost stage a bezpečnostní opatření. Potřebuju zklidnit tep a doplnit tekutiny. Cestou ke stánku s pivem slyším ještě: „Kill the Queen of England. May she rest in piss!” Tihle dva punkáči mají názor.

Měním agresivní punk za melodičtější punk rock Franka Turnera & the Sleeping Souls. Turner tu vystupoval před pěti lety a v Česku se mu líbí tak, že nejen že si dokázal zapamatovat jméno naší země, ale dokonce zpívá kus songu v češtině. Jako občasná lektorka češtiny pro cizince jeho výkonu nadšeně tleskám.

Nedělní program je pořádně našlápnutý, nemám ani čas sníst smaženou rýži, jak běhám od stage ke stagi. Mladí One Step Closer z Pensylvánie sice srší energií, ale nedaří se jim upocený dav s úpalem rozhýbat. Frontman v pravidelném intervalu vyzývá lidi k pohybu: „I wanna see you moving!“ Funguje to částečně, v kruhu před pódiem paří jen malá skupinka nejvěrnějších. Jdu si odpočinout k Black Coffee, kde zrovna hraje písničkář Andy Lampert, který do svých textů úspěšně otiskuje svoje životní zkušenosti. Když schovaný za lenonkami zpívá o „annoying qualities“, říkám si, čím asi štval bývalou ženu.

fotogalerii z festivalu najdete tady

Děje se toho hodně. Interrupters jsou sami přerušeni frontmanem z Rancid. V areálu se objevuje nafukovací bazén. Technik se chytá za hlavu a pak raději dělá, že to nevidí, když zpěvák kapely Bronx sestupuje s kabelovým mikrofonem doprostřed rozhulákaného circle pitu. Jen zázrakem z koncertu není „unplugged“. Padsy and the Rats kombinují irský folk, punk a já nevim co ještě. Skáče se na to dobře a v tmavém stanu se mísí pach zvířené vysušené trávy a hlíny.

Na poslední koncert – the Rancid – přicházím podle programu včas, ale i tak mám problém promáčknout se dopředu. Všichni fanoušci se sešli před hlavní stagí, je slyšet němčinu, finštinu, celý babylon jazyků. V momentě, kdy se na pódiu objeví Rancid, dav začne šíleně burácet a následujících devadesát minut nepřestane. Podupaná, politá, vyčerpaná, šťastná. Rancid nezklamali.

V pondělí brzy ráno budík do po-festivalové apokalypsy. Cestou na záchod se zdravím s ostrahou. Už si mě dobře pamatuje i přesto, že kruhy pod očima mám hlubší, vlasy rozcuchanější, obličej červenější a cool outfit jsem vyměnila za obyčejné legíny. Balím a bilancuju. Letošní Mighty byly komornější, zároveň přátelštější. Jako byste tu všechny tak trochu znali. V areálu člověk často rozpoznával obličeje interpretů, které před několika hodinami viděl na pódiu. V programu, který postupně gradoval až do velkého nedělního finále, si každý našel to svoje. Pach potu, oblečení prolitého pivem, spálená kůže, vůně čerstvé kávy nebo přepáleného oleje, tráva měnící se v seno, vydupaná kola před pódiem; čipy a vyprodaný merch – tak si budu pamatovat Mighty Sounds 23.