Anna Mašátová | Články / Reporty | 25.02.2013
V záplavě českých hudebních kapel patří Čankišou bezpochyby mezi to nejlepší, co můžete na tuzemských pódiích spatřit. A spolu s granáty, křišťálem a Krtečkem se stali také výborným vývozním artiklem, na který můžeme být právem hrdi.
O to smutnější byl pak pohled do poloprázdného sálu. Jsou snad v hlavním městě hudební fanoušci tak líní nebo zmlsaní, že si nenašli cestu do Rock Café v hojnějším počtu? Ať tak či onak, příchozí jistě nelitovali a s klidem přijali i opožděný začátek.
Od vánočního večírku roku 1998, kdy se dala kapela dohromady, uběhla dlouhá doba, během níž Čankišou vystoupili v devatenácti zemích. Od festivalu v Trutnově přes slovenskou Pohodu, maďarský Sziget až do vzdálených končin jako Rainforest World Music Festival v Malajsii či Manapany Surf Festival na ostrově Réunion. Jejich zatím poslední deska deska Faÿt se dokonce tři měsíce držela v první dvacítce evropského world music žebříčku WMCE.
A stejně tak jako jsou různorodá místa, kde hráli, je i paleta, ze které namíchávají výsledný zvuk, více než pestrá. Zemitost bigbítu se prolíná se šamanskými zpěvy, a pokud se zaposloucháte pozorněji, možná vám v uších zaduní mořský příboj, před očima zatančí spoře oblečené karnevalové tanečnice v Riu či zabečí ovce.
Čankišou rozhodně ten večer sebe ani publikum nešetřili a dokázali, že „šou“ nemají v názvu jen tak. Svižný průřez tvorbou nabral mnohdy až ďábelskou rychlost. Od nejnovějších skladeb jako Faÿt přes pastorální klasiku Borrega, údernou Zuha a Bekábo či melancholickou Mangé pou le Coeur jste skončili s utancovanýma nohama u Anay Yo a nepostradatelné Jeba ma Miluna. Sestavě Heřman, Kluka, Synák, Krajíček, Kluka, Senko a Mrázek to hraje tak dobře, že pokud někomu upsali duše výměnou za talent, stálo to za to.
Jestli si myslíte, že jen francouzština dodá písni poetičnost a angličtina punc velkého světa, pusťte si cokoliv ve slunečním jazyce Čankijů. Příští možnost, jak si procvičit prastará slova, mají Pražáci (a nejen oni) už 19. března na Febio Music Festivalu.
Čankišou
21. 2. 2013, Rock Café, Praha
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.