Primavera 2010 a v dobrém slova smyslu magoři (1. část)

Barcelonský festival Primavera Sound se letos konal podesáté. Za těch deset let se z akce lokálního významu stal festivalový leviathan s tak nabitou soupiskou, že až příliš mnoho lidí nutí Primaveru označit za nejlepší akci v indierockovém (silně zjednodušeno) ranku. Potkávají se tu kapely, co zatím zvládly vydat jedinou desku (někdy ani tu ne) a kolem kterých se dělá až moc velký rozruch, pak tu jsou zavedené bandy i exhumované legendy. Experimentálnější příměsi pak dodává festival All Tomorrow's Parties, s nímž Primavera udržuje těsné partnerství. Takže se tu střídají popové či krapet noisovější kytarovky, co se vezou na vlně internetového hypu, a které ne nadarmo vystupují na stagi pod kuratelou Pitchforku, folkaři, punkrockoví matadoři i ryzí samorosti a v dobrém slova smyslu magoři. V porovnání s předchozími ročníky ubylo elektroniky a festival se uzavřel vůči hip-hopu i všemu, co by se jen přibližovalo škatulce „world music“.

Takhle to vypadá jako přehlídka bílých anglo-amerických kytarovek, co se vůbec nesnaží o jakékoli žánrové a rasové přesahy, což je hlavně v tom druhém případě pravda. Na druhou stranu padá teze, definující rokenrol jako svět, v němž není místo pro lidi nad třicet. Vedle sotva odrostlých adolescentů tu vystupují hudebníci, co by mohli být jejich biologičtí otcové, ale v mnoha případech jsou to otcové alespoň duchovní. Z Primavery dělá mimořádnou událost neuvěřitelně vysoká koncentrace dobrých skupin a minimum balastu, tedy kombinace, co nejednoho fanouška přinutí vypláznout nemalou částku za lístky, letenky a ubytování (stanové městečko se nekoná), sbalit si pár švestek a pak strávit tři dny na betonové ploše, nechat na sebe pražit ostré slunce, mačkat se mezi několika tisíci lidmi a poslouchat nějakou tu muziku.

Hustá koncentrace skupin a lidí přináší i zápory. Pokud to srovnám s pobytem před dvěma lety, návštěvnost znatelně stoupla a rozhlehlý festivalový areál místy dosáhl kapacitních možností. Těžko říct, jestli za růstem návštěvnosti stojí rostoucí popularita festivalu nebo účast Pavement a Pixies, zřejmě dvou nejpopulárnějších indie kapel současnosti. Co zamrzí více, je někdy až neúnosné překrývání kapel. Kolizí v časovém plánu je neúrekom, a tak jsem minul koncerty Wire, Tortoise, Low, Japandroids, Neu!, Wilco, Panda Bear, The Books, Condo Fucks (Yo La Tengo v přestrojení), Polvo, The Big Pink a několika dalších, jež bych za jiných okolností rád viděl. Nejeden fanoušek tak při sepisování vlastního barcelonského line-upu, plánování přechodů mezi pódii a přestávek pro pití, stravování a močení strávil určitě více času než Pep Guardiola nad výběrem sestavy pro místní FC. Na konci víkendu to může vypadat tak, že se potkají tři lidi, kteří budou mít minimum společných zážitků, a přesto budou tvrdit, že mají za sebou zatraceně dobrý festival. Jen by si neměli všímat, co všechno museli oželet.

První jsem viděl koncert garážových psychedeliků Sic Alps. Po tom, co před rokem a půl rozsekali pražské Chapeau Rouge, jsem čekal docela hodně, ale i když se skupina rozrostla na trio, na velkém pódiu vyšel jejich kytarovými vazbami zamlžený rokenrol naprázdno. Hned se ukázala nevýhoda obřího festivalu, když skupiny, co by měly hrát pro stovku lidí v klubu, musí vystupovat pod otevřeným nebem pro tisícihlavý dav. Pokud se k tomu přidá horší zvuk pitchforkovské stage způsobený pevným zastřešením, díky němuž to znělo jako v prázdné tovární hale, jsou mnohé kapely znevýhodněny, ještě než začnou hrát. Podobně to dopadá s Titus Andronicus. Punkrockový kvintet hraje téměř celé své epické album The Monitor, a i když starozákonním plnovousem obrostlý frontman Patrick Stickles do toho jde s takovou vervou, že nakonec surfuje na rukách návštěvníků, koncert působí mdle. Po tom, co jsem na netu viděl několik záznamů z klubových koncertů, jsem čekal výbuch vodíkové pumy a byl z toho jen výstřel ze starého lodního děla.

Nijak slavně nedopadla ani noisepopová víla Bethany Consentino aka Best Coast. Přivezla i kapelu, kde kytarista vypadal jako černovlasý J Mascis, zatímco bubenice Katy Goodman z Vivian Girls působila jako učitelka v béčkovém pornu. Bohužel, vřelý obývákový zvuk ze singlů a EPček se nekonal, Bethany se během koncertu nedostala ke své silné zbrani, tedy vrstvení kytarových a hlasových ploch přes sebe, a tak to všechno znělo jako rozostřená a nepovedená variace na Beat Happening s lepším zpěvem.

Čest mládí zachraňovali Surfer Blood. Tihle zelenáči působí jako spolužáci ze střední a zvláště chlapík s účesem Carlose Valderramy byl přijat do skupiny asi jen proto, aby mu nebylo líto, že musí sedět doma, protože jinak si jeho přítomnost na pódiu během některých písní neumím vysvětlit. Zatímco ostatní skupiny působily na pódiu ztraceně a bojácně, Surfer Blood do toho vletěli s roztomilou neohrabaností. Za delší půlhodinu vysypali skoro celý debut Astro Coast a tuhle směsici popových písní, co v měkčí podobě připomenou Vampire Weekend a v té říznější zase Weezer v dobách, kdy byli ještě dobrou skupinou, dokázali oživit řádnou dávkou nadšení. Žádný zázrak, ale pozitivní dojmy převážily.

Další mladou partou, co dokázala obstát, byli Los Campesinos! z Walesu. Ti se však nemuseli popasovat s velkým prostorem, neboť hráli na zahřívacím koncertě v klubu den před začátkem. I když si zpěvák Gareth povzdechl, že nevystoupí na festivalu, líto mu to být nemuselo. V přeplněném klubu tryskala energie mezi pódiem a publikem oběma směry. Skupina hrála s vervou a lidi jim to hned vraceli a v závěru se rozjel slušný mosh pit. Slušný na to, že Campesinos hrají energický, leč stále veselý a usměvavý indie pop. Prim hrají roztomilé melodie, celý oktet se směje a vůbec to všechno působí až moc kamarádsky a sluníčkově. Přijít na koncert v mrzuté náladě, měl bych chuť všechny okolo postřílet. Koncert vyvrcholil, když celá skupina až na bubeníka sestoupila z pódia a v jednom chumlu mezi trsajícími lidmi odehrála přídavek.

Malá odbočka. Zahřívací koncert nebyl jedinou akcí mimo areál festivalového Parku del Forum. Od začátku týdne probíhaly ve městě koncerty pod hlavičkou Primavery, hlavní doprovodnou akcí však byly koncerty v parku Joan Miró. Zatímco první park je zkrátka rozlehlý betonový plac, ten druhý je opravdu krásným prostorem se vzrostlými palmami. Mezi nimi vyrostla dvě malá pódia, na kterých vystoupily kapely s „malým příkonem“, aby to vydržel skromný aparát, přesto se někteří potýkali s technickými problémy. Vyslanci známého athenského kolektivu Elephant 6 Circulatory System, pohrobci Olivia Tremor Control, nezanechali nejlepší dojem. Jejich psychedelický folk umřel na špatný zvuk a polední vedro. I indický Kanaďan King Khan byl se zvukem tak nespokojený, že přinutil publikum skandovat Fuck you soundguy!, což bylo poněkud laciné. Khan ve dvojici s Markem Sultanem rozjel show plnou dřevního rokenrolu a dvouminutových vypalovaček. Sultan s turbanem na hlavě hrál v sedě na kytaru a nohama obsluhoval bubny, Khan navlečen do dámských šatů a spoďárů si zase neodpustil pózy s kytarou a výlety do publika. Byla to legrace, ale tak na 15 minut, pak už jen opakovaný vtip.

Mnohem lépe do parku zapadli neo-hipísáčtí popíkáři Real Estate a Ganglians i zasnění A Sunny Day in Glasgow. Ne, že by šlo o něco mimořádného, ale jejich hudba zapadla do atmosféry barcelonského odpoledne. Mezi palmami poletovali papoušci, na průlezkách si hrály děti, opodál si na hřišti čutali kluci s míčem, rodiče na procházce s dětmi se zastavovali a dívali se, jací exoti se jim vyrojili v sousedství. Postávat u jedné ze čtyř stran pódia a škvařit se na slunci bylo fajn, ale mnohem lepší bylo uklidit se do stínu, popíjet z flašky víno a vychutnávat si uvolněnou atmosféru. Za speciální zmínku stojí Dum Dum Girls, jedna z posledních akvizic Sub Popu. Dívčí čtveřice v klasickém rockovém složení hraje svižné a přímočaré fláky, zahalené oblakem zkreslených kytar. Zajímavými je dělají neodolatelné basové linky a hlavně skvělé vícehlasy, což ve výsledku zní, jako kdyby Ramones předělali songy od vokálních dívčích skupin ze 60. let. Holky přehrály většinu své jediné desky, a i když se snaží schovat své písně pod tenký nános kytarové špíny, mám dojem, že kdyby si je vzal do parády ostřílený producent, udělal by z nich rádiové hity.

Zařazení The xx na druhé největší pódium mi přišlo jako dramaturgický lapsus. Trio dvacátníků, co hrají hodně jemný a melancholický pop, se však s velkým prostorem vypořádalo lépe, než jsem čekal. Zatímco jejich vrstevníci hrají co nejhlučněji, xx šetří každým tónem, takže působí hodně křehce a intimně (a někdy taky nudně). U jejich koncertu se ukázala asi nejhorší vlastnost španělského publika. Průměrný Španěl se totiž shlukuje do větších hloučků, většinu koncertu bez problémů prožvaní a nádavkem vyhulí pár špeků anebo několik cigaret. U hlučných kapel to nevadí, ale tady to bylo na pěst. Půlku koncertu jsem se prodíral houfem lidí, až jsem našel přijatelně tichý flek, načež xx působili mnohem lépe a při závěrečných Night Time a Infinity dokonce fantasticky. Mojí srdcovkou se asi nestanou, ale za to, jak zvládají neuvěřitelný humbuk kolem sebe, že zahráli na velkém pódiu bez větší chyby a nervozity, mají můj respekt.

Téměř o 48 hodin později vystoupili na témže místě Grizzly Bear. Taky jsou dost úsporní, ale nedělá jim problém přejít do hlučných pasáží. Tentokrát jsem se nahrnul dopředu, a tak jsem jejich experimentální pisničkářství vnímal v tolik potřebném tichu. Ani tak jsem nepobral, kde se skrývá tajemství vycizelovaných písní téhle čtveřice. Vyrovnaní v jedné řadě chvílemi působí, jako by k sobě nepatřili, ale nakonec se vždycky seběhnou, aby skončili v kakofonických finále (jako v Lullabye či On a Neck, On a Spit) nebo dokonalých vícehlasech (Two Weeks, While You Wait For the Others). A už vůbec nechápu, jak dokážou spojit hromadu kontrastních prvků z folku, gospelu a hlučného popu v tak konzistentní a bezešvý celek.

Úplně jiné kafe byli na tomtéž pódiu Fuck Buttons. Původně jsem chtěl jít na Delorean, ale hned první song tohoto noisového dua mě připoutal a nedovolil odejít, protože díky parádní aparatuře se prostorem šířil masakrující ZVUK, který otřásal vnitřnostmi a nutil všechny vůkol zmítat se v hypnotických rytmech. Detailní kamerové pokrytí sice ukázalo, že FB toho vlastně tolik nehrají, ale požitek z hluku přebil jakékoli pochyby. Zhudebněný start raketoplánu, na který se dalo tancovat.

Největší díru však udělali Broken Social Scene. I když jsem to čekal, stejně mě zarazilo, že na pódiu tvoří malou armádu – čtyři kytary, dva syntezátory, dvě bíci soupravy vyvolávají dojem, že se skupina přemnožila. Ve výsledku ale nikdo nepřebývá a počet hráčů se během koncertu rozrůstá o zpí- křičícího Scotta Kanberga z Pavement a houslistu Owena Palletta, jehož příspěvek je o dost hodnotnější. Z repráků se line jedna hymna za druhou, i když to zní, jako by každý z kytaristů hrál vlastní písničku, a celá ta sebranka pod vedením Kevina Drewa a Brendana Canninga v ničem nepolevuje. Většinu setlistu tvoří písně z nového alba, ze starých přicházejí na řadu jen koncentrované hity jako Shoreline nebo KC Accidental. V závěreném opusu It's All Gonna Break se ukazují všechny přednosti BSS – pestrost, tah na bránu, vyšperkované kompozice a nadpozemské melodie. Pravděpodobně koncert festivalu.

Na hlavní stagi však zklamal další kanadský kolektiv – New Pornographers. Podle očekávání chyběli Neko Case a Dan Bejar, dvě ze tří hlavních postav skupiny, takže by se slušelo říct, že šlo o AC Newman a spol. Kapela se do toho opřela až moc a typické střídání dynamiky bylo to tam, záplava Newmanových písniček začala časem ubíjet. Vynikl jen talent na krásné vokální harmonie v refrénech, což je trochu málo. Naprosto opačně působili Spoon. Své hodinové vystoupení postavili na písních z posledních dvou alb, přidali best of ze starých, aniž by trpěla kvalita. Žádná překvapení se nekonají, skupina se prezentuje typickým strohým stylem a roznáší publikum na kopytech ořezaným rokenrolem, strojovými rytmy a lehkými popěvky. Britt Daniel není žádný virtuos, ale jeho kytara je i tak zbraní hromadného ničení, když v závěrech jednotlivých songů sekal s chirurgickou přesností jeden akord za druhým. Vrchol přichází v podobě Ghost of You Lingers, která naživo připomíná nikdy nevydaný singl Radiohead. ATP stage ovládli po setmění Beach House. Dvojčlennou sestavu posílil bubeník a společně odehráli velmi podmanivý koncert. Spojení kytary, kláves a éterického hlasu Victorie Legrand vytvořilo uhrančivou atmosféru, ve které naplno vynikla krása písní především z poslední desky Teen Dream.

Built to Spill se sice nikdy nerozpadli, ale jejich příslušnost k legendám je nezpochybnitelná. V Barceloně zahráli na jistotu. Až na jednu píseň opomenuli poslední, docela podařené album, a zbytek koncertu patřil osvědčeným peckám. Kdyby to nebyl můj první koncert BtS, byl bych asi naštvaný, takhle jsem si nemohl stěžovat. Zvlášť když tu nebyly stopy po jakémkoli profesorském přístupu a parta kolem Douga Martsche se předvedla ve velmi dobré formě a jen potvrdila, že je jedinou skupinou, od níž můžu poslouchat několikaminutová kytarová sóla a nemít nutkání zabíjet. A když na závěr nasázeli hymny Distopian Dream Girl a Carry the Zero, měl jsem na krajíčku.

(dokončení příště)