TT | Články / Reporty | 26.05.2013
Nemám rád festivaly. Soustředění na milovaný kapely často kontaminuje rozjívenej dav, kterej z části ani za konkrétní hudbou nepřišel, a vystupující jsou často tlačený do situací, který jim nesvědčí. Takže i když line-up vypadá seberajcovněji, je dobrý mít na paměti, že určitý kapely prostě nemůžete vstřebat pod zářivým sluncem a jiný zase potřebujou samotu, prostor k patřičný rezonanci. Naštěstí lidi, co pořádají festivaly All Tomorrow´s Parties a Primavera Sound, tohle taky neradi.
Schizofrenická cukrárna
Prožitek z barcelonskýho Primavera Sound Festivalu se blíží rozcapenosti děcka v cukrárně. Snu, kdy je obklopeno množstvím laskomin, který nestíhá okoštovat. Tahle nemožnost pochytat všechny míče, který člověk konzumovánim hudby za uplynulý roky vyhodil do vzduchu, nutí k rázným rozhodnutím. Žonglování s vystupujícími se stejně nevyplácí. Než Primaveru lepit po střípcích, to už raděj vstřebat celý koncerty a pokusit se zapomenout na opodál hrající kapely. Aby nadšení nebylo příliš, představte si taky vybetonovanej areál u moře, ke kterýmu se nedostanete. Naštěstí většinu pokušení Primavera uspokojit dokáže.
I proto jsem se rozhodl letošní desátý vydání pojmout sociálněji. Spíš než se užírat rozmazleným štkaním nad překrývačkou Les Savy Fav, Japandroids a Wilco, volím cestu momentálního rozpoložení a stavu zorniček. Plán je dát si půl hodiny Tweedyho smečky, která beztak přijede v září do Archy, a pak konečně zažít Les Savy Fav. Jenže: Wilco prvních pár skladeb prakticky nefungujou kytary a přesto páděj dál. U kytarový kapely je to přece marginálie. Krom nakrklýho Nelse Clinea, kterej – co si budem vyprávět – zvedl Wilco o level, se všichni tváří, jakoby se nechumelilo. Jejich samozřejmý nasazení a vychrstnutý emoce by uživili stovky jinejch, americanu předestírajících, skupin. Znovu mě nazuli do zaprášenejch koňů; rozhoduju se zůstat. Japandroids i Les Savy Fav prej sice divočeli obstojně, Wilco se ovšem trefili přímo na komoru. Co na tom, že oproti mladším konkurentům vypadaj v kovbojskejch košilích usedle a nijak při hraní netrojčí. Letošní Primavera s přehledem tlumí nabubřelost krátkodechejch trendů.
Bakterie a duby
S brachem Pavlem zpovídáme Steva Albiniho, kterej obstojnost kapel vymezuje podle bakterií a dubů. Turčí skupina buďto dobře funguje nebo je tenhle až nábožně ceněnej nahrávač nad očekávání empatickej: „Bakterií je spousta, nežijí příliš dlouho a jsou všude. Takových dubů mnoho není, ale některé z nich mohou žít dvě stě let. Myslím, že je to naprosto běžná forma životního spektra.“ Takový je i rozpětí Primavery. Jako bakterie se jeví Cold Cave. Jejich studenost spočívá především v povrchnosti. Styl pro styl. A právě proti nim hrajou Albiniho Shellac. Na Primaveře už asi popátý, ale plocha pod pódiem All Tomorrow´s Parties je jim malá. Novost stojí v druhý řadě, tohle je především festival skvělejch kapel. Podstatná je relevance. „Je parádní, že Španělé teď mohou poprvé vidět Mission Of Burma nebo že Built To Spill mají zbrusu nové publikum, které je nemohlo vidět, když kdysi hráli v klubech. Teď je můžou ocenit stejně, jako naprosto novou kapelu.“ Mne si Albini ruce v nablýskaným hotelu. V hotelu, o kterým nám Clint Conley řiká, že by je v něm, v prvním životě jeho kapely Mission Of Burma, nikdo neubytoval.
Zasloužilci jsou tady ceněni až obdivuhodně, na Pixies se jde podívat 35 000 lidí. Spousta z nich taky ví, že zajít na vystoupení Michael Rother & Friends znamená vidět výjimečný prolnutí muzikantů, na který má Primavera po vzoru All Tomorrow´s Parties patent. V kavárně se potkáváme se Stevem Shelleym ze Sonic Youth, kteří tu sice letos nehrajou, ale nenápadnej bubeník, kterýho jsem z dálky šacoval na sázkaře parkuru, prozrazuje, že si právě s Rotherem vystřihne set starejch kousků Neu! Zní to jako sofistikovanější a pochopitelně původnější verze pokřivenýho krautrocku o dvě generace mladších kapel, hrajících pár metrů od nich.
Psycho a karaoke
Staromilec ale musí zmlknout při Wild Beast a The Big Pink. Co se z nahrávek zdálo jako neškodná indie popina, je naživo v nejsilnějších momentech okouzlující. Velký očekávání jsem raději neupínal ani k No Age. Skejťáci maj sice povedený desky, ale už jsem byl partama, který se balí do roztřískanýho zvuku kytar a synťáků zklamanej mockrát. Ovšem hodinová palba No Age neměla křehčí moment. Odnáším si jediný triko festivalu. S odtažitě nazvučenou scénou Pitchforku se už ale nepopasovali nejlíp jinak energií nařachaný Sic Alps. Podobně jako Titus Andronicus, který bezostyšně prezentujou svojí sympatickou fascinaci Pogues.
Senzace sezóny Sleigh Bells svoje vystoupení pojímaj skoro jako karaoke. Ale za co bych jinejm zdrhnul okounět ke stánku s merchendisem, u Sleigh Bells zabírá. Naživo si vystačí jen s nepříliš silným hlasem Alexis a i Derek E. Miller občas odejde se svojí kytarou z pódia, aby nechal náležitě rozparáděnou čečetku napospas mohutně vybuzenejm basovejm beatům. Funkční berlínskej model poloviny devadesátek se současným brooklynským zvukem. Jako psů je zato na pódiu Tortoise, který hrajou víc freejazz než postrock. A víc než koncert nabízej psychedelickou masáž. Do toho jim ale začal fušovat Geoff Barrow z Portishead se svojí novou kapelou Beak>. Původně nárazovej, experimentálnější tenze uvolňující projekt na stagei ATP krystalizuje v tepající psycho. Barrow občas zpívá a prohání bicí naproti vazbení Billyho Fullera a Matta Williamse. Od Beak> čekám ještě hodně.
King Khan si vykládá veřejnoprávnost mýho zaměstnavatele jako Pubic Service a ptá se, jestli může jako zdravici do rádia použít jediný český slovo, co zná: kurva. Pubický ochlupení naštěstí ukazuje jen z dostatečný vzdálenosti pódia a jeho koberec lásky není jediným zbožím, kterym se prsí. Ležérní rokenrol King Khan & The BBQ Show, ideální do dalšího Tarantinova filmu, maj krom několika promilí a bůhví jakýho jinýho prevítu, v krvi. Všechno koresponduje s ožralecky vyhulenou image, která Khana provázala s proutníky z Black Lips. S těma se tady předváděj i coby The Almighty Defenders. Zvířata.
Povznášející písně o leukémii
Mnohem zasmušilejší Apse zůstávaj nepochopeni stejně, jako se náhodnýmu posluchači těžko chápe vývoj od debutu k poslední desce Climbed Up. Nikdo od nich nečekal shoegaze a spousta lidí byla určitě překvapená, že z desky celou dobu poslouchali mužskej hlas. Apse maj potenci vyšplhat vysoko, je ovšem třeba nasávat pozorněji, což se na festivalech moc nenosí. Primavera za tímhle účelem zřídila stage v Auditori, tedy v jakýmsi kongresáku, kam se letos neproderu. Nejvíc zamrzej Low, který tady hrajou Great Destroyer vkuse podle konceptu přehrávání klasickejch desek, kterej mi stejně moc nešmakuje. Myslim, že ukotvenost předlohou a předvídatelnost koncertu kapele spíš škodí. Na Low se stála kilometrová fronta už hodinu a půl před startem a Alan Sparhawk druhej den vypadá spokojeně, takže měli nejspíš sukces. Damien Jurado a Bill Callahan tam kdysi zněli jako diamant.
Zůstávám imunní vůči Spoon i The New Pornographers. Na jejich čistokrevnej indie rock nějak nezbývá chuť. Za leccos sice může zmlsanost, ale The Antlers taky nepodněcujou hudební revoluce a přesto magnetizujou. The Antlers jsou koncertně hudební i slovesnou artikulací nepřeložitelnýho portugalskýho výrazu saudade v celý své kráse. Patos držej na hraně tam, kde ještě rozšiřuje možnosti výkladu. Ačkoliv je jejich poslední a epochální deska Hospice o leukémii, jsou písničky Petera Silbermana povznášející. Mluvit o nich jako o novejch Arcade Fire je ale zavádějící - Silberman tolik chorálů ke strhnutí davu nepotřebuje.
Marc Almond dělá i po třiceti letech na moment homosexuála z každýho, kdo mu sežere jeho manýry. Oproti hordě indie gayů má tenhle veterán trans-žánrový charisma s jakym v uplakanější poloze boduje i Antony. Solitér. Předělávat písně ruskýho tenora Vadima Kozima do electropopu přeci jen vyžaduje patřičný koule. Podobně jako u The Fall si ale raději počkám na intimnější koncert. Kapela starýho jezevce Marka E. Smithse potvrzuje, že hudební zakotvenost v sedmdesátkách nemusí znamenat stagnaci ani nutnost krkolomnýho roubování na současný trendy.
Totally Awesome
Sian Ahern ze Sian Alice Group je krásná. Zjišťuju to, až když mě k pódiu přitáhne jejich rafinovaná rocková melancholie. Láska na první pohled a snad i na víc poslechů. Procházím kolem ohromnýho davu, vilně civícího na Grizzly Bear, jejichž obětí mě nikdy dostatečně nepocuchalo. Co na nich všichni maj? „Přijde mi, že dneska jsou muzikanti mnohem slušnější.“ Shoduju se starý vlkem Clintem Conleyem. Grizzly Bear jsou navíc i trochu bezzubí. Indýčkovej patos, kterej je stejným klišé, jako když každá druhá kapela z pódia hlásá, že je Primavera naprosto Awesome! Klišé se ale stali klišé, protože je na nich něco pravdy.
Primavera Sound letos pozřela přes sto tisíc lidí, přesto potkávám čím dál míň hipsterů. Publikum je obecně civilnější a víc než na promenádu jdou evidentně za hudbou. Z viděnejch triček Health by se sice oblíklo celý Burundi, Ray Ban ví taky moc dobře, proč se s Primaverou kámoší, ale všechno se podřizuje muzice. V nočním autobuse, přistaveným k areálu, všichni poslušně seděj a o hudebním zážitku roku se bavěj, jako kdyby jeli ze Zahrady Čech. I po třetí odjíždim s pocitem, že bych i přes vypiplanou organizaci a vstřícnost Primavery přeci jen většinu kapel raději vstřebal v nějakým klubu. Nemám rád festivaly.
Vyšlo ve Full Moonu #2> / 2010.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.