Propíjení barev (Colours 2024): Dozvuky

Omluvenka středečního headlinera zbržďuje rozjezd 21. ročníku ostravských Colours, náhrada v podobě Toma Morella přesto zdatně přebírá otěže. Dvojice reportérů – jeden místní, druhý odjinud – v mezičase mapuje stále se rozrůstající zákoutí areálu. Oba se dokáží na chvíli ztratit. Fyzicky i duchem.

DAN: V úvodu festivalu se slunci příliš nedaří, přesto se odstíny žluté, které kralují praporům a lákačům nejen z vlastnictví organizéra, dokáží probít skrz tuny rezavých pozůstatků z pecí, hlavního lákadla Dolní oblasti vítkovice, kde se Colours of Ostrava současně konají. V kontrastu starého-skomíravého a nového-jasného jde pozorovat metaforu – snahu akce i nadále posouvat rámec klasické hudebně-festivalové dramaturgie vstříc k širšímu a rozmáchlejšímu.

středeční fotogalerie z festivalu najdete zde, tady a tu

MICHAL: Mňa areál cestou zo stanice najprv letmo a trochu hrozivo pozdraví skrz svoje pyšné veže a komíny. Po rýchlom ubytovaní sa vraciam. Prichádzam s rešpektom a silnou zvedavosťou, ako tabula rasa, čo sa týka mestských festivalov. Ale prebieha mnou pocit, že všetka ta hrdza ma prívetivo prijíma. Ľudia si hľadia svojho, vibe je hneď pozitívny. Keď zazriem hádam sedemročné dievčatko v tričku AC/DC tak si vravím, že tu to bude v poriadku.

DAN: Pozorování hudebních trik je (nejen) v rámci Colours i mou oblibou. Milník v podobě loga Morbid Angel na předloňském ročníku zatím letos nebyl překonán, emblém NIN na jednom z hrudníků před stagí, na které zrovna kázal australský rapper/funkmaster/punker Genesis Owusu jsem ale bral jako příjemnou iniciaci. Právě Owusu v mém případě přichystal moment, kdy se rozmanitý, stále se rozkoukávající dav začal měnit do tancujícího a pokyvujícího. Nehledě na umělcovo minimalistické, občasným half-playbackem poháněné vystoupení.

MICHAL: Ja vletím rovno do pažeráku Gogol Bordello, potom si to reznem na Madhouse Express a vďaka unikátnemu hlasu, ktorý počujem z RECu, vyskúšam Tomasa Robina. Neviem sa zbaviť pocitu, že všetci by si zaslúžili viac hluku. Bordello sa snažia, ale zvuk je akýsi utlmený. Madhouse sú výborní, ťažký závan psychedelických šesťdesiatok, chýba mi viac volume. Tomas Robin s prejavom niečo medzi Marcusom Mumfordom a Lewisom Capaldim sa snaží, ale znie rozhárane, hlavne pri sólovkách so španielkou. Ale jeho krásny chrčiaci hlas vo mne zostáva. Davy sú mierne ospalé, preberajú sa vždy až v druhej polovici setov, akoby bola len streda a prevádzková teplota by sa mala zvyšovať smerom k víkendu. Najviac odviazaná je jednoznačne kolotočarina na George Towne. A potom letím na toho týpka z RATM z kategórie you must see.

DAN: Retro-psychedelie Madhouse Express mě nejvíce dostávala v momentech variací na King Gizzard & the Lizard Wizard. Ze solidně odehraného koncertu přesto mizím o něco dříve, abych stihl alespoň rámcově zmapovat areál. Výrazně přibylo jak party stanů, tak zákoutí, které patří jiným formám uměleckého projevu včetně diskuzí, rohovorů a stand up comedy. Colours v tomto ohledu dělá další krok dále – za meze „pouhého“ hudebního festivalu. Muzika přesto netrpí, dá se dohledat i na méně promovaných místech, třeba v lobby auly Gong, jakémsi srdci areálu, kde se odehrává podmanivá hra s ambientními plochami. Za jejich dozvuků dobíhám na soulově laděnou blues hodinku texaského Garyho Clarka Jr., který v mých očích dostává punc nejpocitvějšího a nejpreciznějšího koncertu středy.

MICHAL: Preskúmanie areálu a hľadanie zákutí, kde sa na malej ploche dá stratiť, nasleduje až po deväťdesiaťminútovej rokenrolovej náloži Toma Morella. Nijak prevratné, to sa už v jeho prípade stalo pred rokmi, avšak poctivé, úprimné, kvalitné a hlavne konečne very loud. Som spokojný. Vyskúšam belgické hranolky a v rámci nočnej filozofie premýšľam, prečo sa nazývajú belgickými, keď chutia úplne ako hranolky. Neprichádzam na to, ale nájsť slepé body v areáli, kde môžem existenčne uniknúť a neodísť, sa mi celkom darí. Uvidíme, či tieto body budú existovať aj pri plnej prevádzke nasledovných dní.