„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Ve svých pětatřiceti se ocitám v období, kdy se po odluce danou lehce opožděným dospíváním, studiem a přehnízděním navracím k rodičům. Ne že bych se z Budějc stěhoval zpět do města aut, ale tak nějak se snažím rehabilitovat vlákna, která nám posral sám život, a tvořit nová, z čehož pramení mimo jiné oboustranná otevřenost a sdílení toho, co námi cloumá. Mě poslední tři roky baví vlastní perfo-hudební projekt, a když bylo jisté, že s ním budeme předskakovat Španělce Glitchgirl, pozvání svých oblíbených seniorů bylo logickým krokem.

Jadran svým rave/punkovým setem s nádechem devadesátkového new age sektářství a stopou vyžilého trapu dělá slušný základ pro tenhle hudebně závadný salát podávaný v pražském Underdogs’. Tančí se, a tak to v ballroomu má být. Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští do zhruba padesátihlavého publika jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou. Na stolku jí sice dělá pomocníka chytrý laptop, ale skladby jako by procházely filtrem, co dodává zvuku pach operačního systému Windows 95. Tempo se zvolňuje, dostáváme se do witchhouseových krajin a Glitchgirl rapuje. Její flow je přesná, důrazná a zrychluje. Dokonalý diktát.

Poté se s její producentskou tvorbou dostáváme kamsi na sluncem zalitý teknival, abychom se za chvíli přenesli na street party a pogovali a řvali „Que me des diez euros!“. I když GG od nikoho 10 euro nedostává, jde na pódiu do všeho naplno, střídá rottenovskou ukřičenost i něžné, naivní popěvky, a když už jí vlastní hudební podklad nebaví, nebojí se to přiznat a „na hrubiánku“ ho přepíná. Při závěrečné hardstyle pasáži vzniká v našem tanečním hloučku příjemně veselá a kontaktní atmosféra, leckdo vypadá, jako by zrovna přišel z lekce bikram jógy. Skvělý finish!

Moji rodiče spokojeně odchází, otec - bývalá boleslavská mánička - je překvapen a trochu zklamán, že v klubu není nikdo zpitý pod obraz, nejsou tu kriminální živly, ani drogy na veřejnosti. „Ta společnost jde fakt do prdele,“ dodává a dopíjí černý čaj. Malý sál se opět zahaluje mlhou, protože prostor začínají ovládat klidné, ale přiléhavé beaty Jaroslava Bašty aka Miss konce světa. BPM časem rozvážně stoupá, stejně jako vrstvení zvukových ploch z říší nejen pozemských a nasazení tančících pestré věkové výseče. Já to spokojený balím. Na Smíchově se povídá, že Jardův live set měl vyloženě afrodiziakální účinky. Kdo ví? Já jel do Boleslavi na chlebíčky.