Vyvést lidi do továrny aneb Till the Last v Poldi Kladno

Kladno je třináctým největším městem České republiky. Známo je těžbou černého uhlí, výchovou hokejistů a nádražní restaurací v části Švermov. Ocelárny Poldi byly otevřeny v roce 1898. V pátek třináctého srpna se k těmto významným pamětihodnostem přidala i party od Lunchmeat festivalu: Till the Last, když propojila vše jedno a přiložila k tomu nálož ostré dunivé elektroniky.

Staré továrny a industriální techno k sobě ladí jako pivo a párek v rohlíku. Navíc když jde o běžně nepřístupnou halu legendární huti, ve které se psaly dějiny českého průmyslu a obchodu, nemůže tuto událost vynechat žádný soudný příznivec tance v červené tmě při 140 bpm. Lunchmeat navíc připravil prvotřídní menu i se zahraničními jmény, sofistikovaným světelným designem a instalacemi.

Warm-up se nabízel právě ve zmíněné nádražce, ten ale překazila rekonstrukce podniku a následné dvouhodinové bloudění mezi fabrikami – areál se totiž rozlohou podobá Letné. Důvtipnější návštěvníci zvolili pro zahřátí některý z letenských barů a následně využili službu pořadatelů, a to dopravu pohodlným autobusem až k hale. Za tenhle organizační prvek dávám všechny palce nahoru.

U továrny nás vítá červená záře, projekce na chladicí věže a komíny, a hlavně Claudia na dvorku se svým DJ setem. Jestli je tohle teprve na rozjezd, tak se ze zbytku asi zblázním blahem, říkám si v duchu. Po jedenácté se otevírají brány nitridační haly. Nitridování je chemické vytvrzení povrchu zušlechtěné oceli nasycením dusíkem. Tímto způsobem se zpracovávají předem zušlechtěné a na hotovo opracované ocelové díly, které mají odolávat zvýšenému otěru. Program následujících osmi hodin se držel původního účelu haly. Do ticha udeřila rána od Tittingur, kteří schovaní za žlutou mlhou postupně přidávali na hluku a lámali jednu ocelovou tyč za druhou. Mohlo se tančit anebo si vymlátit hlavu. Ale už tady se projevil jeden neduh, který se vlekl celým večerem, a to lehce rozostřený zvuk, čemuž se na druhou stranu nelze divit vzhledem k velikosti a typu haly, potažmo k její akustice. Bylo potřeba si teda najít svoje místo, kde vám zvuk zněl nejliběji.

Spojení Trauma a Olivera Torra v TraumaTorr okomentoval Jakub Peřina: „Znělo to, jako když přistává vesmírná loď ve Šternberku.“ Headless Horseman nasadil černou kšiltovku s třásněmi a vybalil syrovou dokonalost, na kterou se v Berlíně stojí fronty. O C4AT se píše, že jde o velký objev domácí scény. Dodala bych, že už chci chodit jenom na jeho sety. Krásné industriální techno, kdy polonahý týpek mlátí do železa a hází vám pod nohy kovové pružiny. DJ set polské producentky VTSS představoval dvě hodiny ukázkového energetické mixu undergroundové elektroniky. DJ Moretti se také překvapivě přidal na temnou stranu a zahrál nejostřejší set, který jsem od něho slyšela. Za takových podmínek nešlo přestat tančit.

Vizuály, projekce, světla a instalace vkusně a efektně reagovaly na každého interpreta. Přesto jsem se nezbavila dojmu, že z prostoru šlo vyždímat ještě víc, že jeho potenciál nebyl využit naplno. Ale to už by byla party dokonalá. Kdyby byl stejný lineup v některém z pražských klubů, byl by to jeden z klasických, ne úplně výjimečných pátečních večírků. Ale právě rozhodnutí přesunout lidi na unikátní místo s lehce mrazivou atmosférou udělalo z Till the Last jedinečný zážitek. Dobrou událost nedělá jen vychytaná dramaturgie, na stejné úrovni stojí i věci okolo. Jen víc takových akcí! Vylezme z klubů a vyvezme se za dobrodružstvím do zapomenutých, nedostupných a opuštěných míst a znovu je oživme.