Pokud bych na koncert Public Image Ltd vyrazil s vidinou nezapomenutelné a nadčasové show nestárnoucích (post)punkerů, asi bych se neubránil zklamání.

Do reality mě vrátila zima posázavských lesů a já naplno pocítil sugestivní možnosti žánru dungeon synth.

Adam mezitím předvádí stand-up, chrlí postřehy, které chtěl původně sdílet mezi songy. Letmá lekce antikapitalismu, anarchie a teorií Marka Fishera.

A bylo to skvělé, fantastické, bez přehánění jeden z nejlepších žánrových setů, kterých jsem byl kdy svědkem...

Festival Jazz Goes to Town se veze na vlnách radosti a první dva dny jí přinesly spoustu.

Pokud byla první část vystoupení ještě relativně vstřícná, pak druhá polovina názorně ukázala, v čem kdysi spočívala radikalita Glassova hudebního směřování.

Před třemi roky to byl právě ReConnect, který, inspirovaný nizozemských festivalem Eurosonic, přišel s nápadem přidat ke konferenci i hudební blok.

„Stihli to akorát na zvukovku,“ povídá Vašek Klíma z Heartnoize u vchodu do Underdogs’ aneb z velkého pódia polského Unsoundu do smíchovského sklepa.

„Vážně mají některé kapely jen patnáctiminutové sety včetně nástupu atd.?“ tázal se kdosi udiveně necelý týden před vypuknutím letošních Hlukových mysterií na Facebooku.

Ve třech „dnech“ hlavního programu jsme se snažili spočítat poměr mezi rytmickým šoupáním podrážek o neviditelnou podlahu a kladením si nepříjemných existenciálních otázek.

Nejvýraznější groovy hit Something in the Sky sklidil aplaus, nadšení publika bylo vůbec nemalé.

Železobetonově tvrdé kytarové riffy, všeliké nelidské skřeky a nezbytné blast beaty… Grindiózní udýchaný dýchánek, jak má být.

Brázdím vyprahlé ulice německé metropole a vzpomínám, kdy jsem Berlín navštívil naposled. Bylo to během festivalu, samozřejmě, vlastně ani ne tak daleko od Kraftwerku...

Byl v tom cítit předobraz lucidní cesty, mentálního kolapsu, ztráty vědomí, iluzí i přerodu identity.

Po Soulkostele, kalvárii v Ostré a kostele svaté Kunhuty v Polomu došlo na další sakrální prostor, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově.

Teze, antiteze, syntéza? I tak by se dalo nahlížet na koncert Xiu Xiu na brněnské Flédě, na který nebyli sami.

O to víc vrtá hlavou věta, kterou mi asi šedesátiletý prodavač odpověděl na otázku, co nějaká novější místní jména: „Já nic neznám, pro mě hudba skončila v roce 1990.“

Do setu přimíchali i starší hity a svou fantastickou, přitom ne nabubřelou show potvrdili, že patří mezi nejlepší živé kapely současnosti.

Dokážu si představit, že podobné přípravy na nákup lístků pravidelně probíhá u fanoušků Taylor Swift nebo Harryho Stylese. Já ji ale zažívám poprvé.

Dramaturgicky a organizačně perfektní akce si zaslouží jedinou výtku – takovou sestavu by mělo vidět víc lidí.