Řešit skrze sebe víc to venku než se cyklit uvnitř (Galerie Průchod / Off Format)

Tři umělci, dvě galerie, dvě vernisáže, jeden den, jeden čas – takhle by mohla začínat reality show, s názvem Too Much Art to Handle. Dvě originální brněnské galerie si na středu na stejný čas připravily otevření výstav, přičemž obě měly jednoznačně co nabídnout. Jak se s tímto nezvladatelně poskládaným kulturním programem zvládl popasovat normovaný návštěvník alternativních galerií s pečlivě vyvinutým FOMO?

Odpověď je jednoduchá, obzvlášť s přihlédnutím k benefitu, že jsou od sebe galerie vzdáleny pouhých 200 metrů. Řešením, jak správně tušíte, není teleportace, ale standardizovaná lidská chůze, nápomocné je také to, že žádná vernisáž obvykle nezačíná včas, jen některé časněji. Obvykle, a v onen večer tomu nebylo jinak, začíná uvádět výstavu dříve Galerie Průchod, obzvlášť v zimních měsících, neboť se jedná o prostor negalerijní, a slušně řečeno do něj táhne, takže i s dostatečným přísunem vína se zde nejchladnější čtvrtrok nedá vydržet přehnaně dlouho.

Instalaci tentokrát uvedly samy autorky-studentky nedaleké FaVU, Adéla Čermáková a Berta Anežka Faustýna Myslivcová. V rámci výstavy „Kam chodíte, když…“ představily sérii typografických plakátů v rozličných formátech, na nichž stály odpovědi na otázky, které studentky pokládaly lidem v několika částech města Brna. Dle jejich interpretace to byl mimo jiné způsob, jak se vyrovnat s vlastní existencí v novém, cizím městě, kde z něj jako studentky vysoké školy znají primárně svůj byt, cestu do školy, prostory školy, sámošku, kam chodí pro jídlo, a možná jednu dvě hospody nebo galerie, které jsou pro jejich současný život v danou chvíli relevantní. To jim nestačilo, proto se rozhodly ohledat prostor právě skrze otázky, které si samy kladly a na něž jim náhodní kolemjdoucí a kolemstojící více či méně ochotně odpovídali.

Různorodost fontů, které jsou na plakátech použité, se přímo vztahují k obsahu odpovědi – autorky volily grafickou podobu textů dle toho, jak na ně odpověď působila, a sestavily tak působivou koláž, kolektivní mentální mapu města, ve kterém tito lidé žijí a nějak ho vnímají. Sociálně urbanistickou sondu pak promyšleně vrátily zpět, do ulic, tam, odkud se myšlenky jednotlivců vzaly. V průchozí galerii tyto výroky fungují výborně. Instalace je navíc interaktivní a je možné na ní participovat – mezi potištěnými plakáty jsou připevněné volné archy, na které je možné odpovědět na oněch několik zmiňovaných otázek a vyjádřit tak svůj vztah k Brnu a jeho (ne)místům.

Tendence zkoumat městský prostor prostřednictvím výpovědí jedinců, kteří v něm žijí, není inovativní, jsou mu věnovány četné psychologické, sociologické a urbanistické výzkumy, v alternativním kontextu o něm uvažuje například i Anna Beata Háblová v knize Nemísta měst. Avšak forma, kterou Čermáková s Myslivcovou přináší téma zpět do místa, odkud vzešlo, je mimořádná, unikátní a maximálně přínosná.

Podobně silný dojem na mě udělala instalace Františka Nováka v galerii OFF/FORMAT. Žák Vladimíra Kokolii a pokračovatel rodinné betlémářské tradice z Třeště tu prostřednictvím výstavy „První poslední“ přibližuje další ze střípků svého celoživotního tématu, kterým je práce s lidmi bez domova. V azylovém domě pracoval ještě dříve, než začal studovat vysokou školu, a sociální práci se věnuje dodnes. Nosný motiv jeho tvorby tak logicky krystalizuje z toho, co ho od raného věku obklopuje: betlémářství a bezdomovectví. Přirozeně vytváří z kartonu, tak příznačného materiálu, kompozice podobné betlémům, figurami jsou pózující sociálně slabí z azylového domu. Postupně tuto formu simplifikuje a v charakteristickém betlémovém vrstvení vystavuje dle svých vlastních slov to jediné, co těmto lidem zbylo: jejich vlastnoruční podpis. V nadrozměrném formátu tak přemalovává podpisy jednotlivých lidí, podpisy, které byly a stále mohou být hybateli jejich životů. Vlastnoručně podepsali směnku, nevýhodnou půjčku, rozvodové papíry nebo jiný závazek, který je poslal na ulici. Stejně tak se vlastní rukou mohou vysvobodit – podepsat pracovní nebo podnájemní smlouvu či třeba dokument k milostivému létu…

Na výstavě, která čítá všehovšudy jednu místnost, Novák prezentuje jednak podpisy vtěsnané do dvou nik jako zástup lidí, tedy už jen jmen, čekající na vykoupení; na podlaze se pak nachází tři celky předmětů, z dálky evokující fotografii z módního časopisu, kde známá cestovatelka ukazuje, co všechno si nese na túru v batůžku. Zblízka už to tak vábné není: Novák na výstavu přinesl a vyložil, právě po vzoru módních fotografií, tři zavazadla, která u nich v azylovém domě zanechali nájemníci a už se pro ně nevrátili. Někdo se přestěhoval, někdo skončil zpátky na ulici, někdo v nemocnici, někdo zemřel… To, co po lidech zbylo, se teď nachází na podlaze galerie, ve vší nepřikrášlenosti. Dvoje teplé fusky, papíry z pracáku, dvě lžíce a nůž, vajgly a obaly od antibiotik, rožek salámu, holítko nebo rozsekaný mobilní telefon. Co vlastně člověk potřebuje k životu? Nad triptychem batůžkového výsadku stojí stínová nadrozměrná figura bezdomovce ukazujícího na celou místnost fakáče. Je tam, ale není moc vidět – je vyškrábána do vlnité lepenky. V kontextu výstavy je to překvapivě jediná figurální záležitost autora.

Přibližně čtvrtinu prostoru pak zabírá monumentální objekt vyrobený také z kartonu. Jde o nadrozměrná písmena, kapitálky, které jsou srovnány na sebe, takže vytváří cosi jako stěnu, bariéru přes celou jednu hranu galerie, pouze s úzkými uličkami kolem. A tato písmena, složená do krátkých, přímých hesel, jsou dále seřazena do několika řad. Přestože jde o prostý, jinak čitelný font, v kompozici, v níž se slova nachází, je těžké je přečíst proto, jak jsou stěsnané a navrstvené. Je to zahlcující, kartonové objekty plné prázdnoty, a přece tak hutně vyplňují prostor. Funguje to monumentálně i jako grafický smog současně. Paradoxně to svou plností a robustností vyvažuje dojem z pečlivě vyskládaných zavazadel, které na jednu stranu mohly být pro svého původního majitele pokladem, na stranu druhou se jedná o méně než nezbytné minimum, které si dokážeme k životu představit. Název výstavy „První poslední“ dokonale ilustruje její vnitřní ráz.

Obě výstavy propojuje to, že se autoři nevěnují především zpracovávání vnitřních prožitků, ale významným způsobem pracují s venkovním světem a problémy, které řeší a vnímají lidé kolem nich. Nijak tuto realitu nemrzačí ani nepatetizují, pouze upravují formu, kterou ji lze srozumitelně prezentovat, čímž může sdělení zůstat syrovým a čitelným.