Romeo, Julie a Thom Yorke (Radio and Juliet)

Romeo a Julie a Radiohead. „Možná to vypadá jako troufalé spojení,“ říká brožura k tanečnímu představení Radio and Juliet, není ale spíše trapné? Spojit nejznámější příběh o lásce s hudbou jedné z nejpopulárnějších světových kapel, archetypální milostnou tragédii s archetypální depresivní postavou rockové hudby? Renomovanému choreografovi a velkému fanoušku britské skupiny Edwardu Clugovi to tak nepřišlo a rozhodl se klasické literární dílo převyprávět po svém pomocí jazyka současného tance. Začalo to duetem na skladbu Life in a Glass House, který připravil pro baletní soutěž v Nagoji, ten se pak vyvinul v plnohodnotné hodinové představení, které od svého vzniku v roce 2005 objelo celý svět. Česká premiéra se měla odehrát teprve letos v květnu, byla ale kvůli pandemii přesunuta na srpen a konala se v brněnském Mahenově divadle.

I přes to, že se jednalo o představení současného baletu, divadlo ten večer vypadalo, jako by se dávalo Labutí jezero. Ani tropická vedra neodradila publikum od elegantních večerních šatů a lodiček, snad nejkrásnějších, co jsem viděla za celých osm let života v Česku. Na chvíli jsem si kvůli černé minisukni mezi postaršími dámami v přízemí pompézního sálu připadala děsně nepatřičně, povědomé kňučení Thoma Yorkea mě vrátilo do vlastní kůže. Ano, nejsem tady omylem – na jevišti se objevila minimalisticky oblečená baletka, aby trhavými pohyby sekundovala počítačovému hlasu ze skladby Fitter Happier. Prý se mělo začít Juliiným zármutkem po Romeově smrti, což celkem sedělo.

Clug o představení tvrdí, že v něm příběh vypráví jaksi pozpátku, ve skutečnosti ale vůbec nemá smysl pečlivě sledovat chronologii. Jisté pasáže navodí scény z původní tragédie, současný tanec se ale opravdu vyplatí vnímat spíše city než myslí. Choreografie pro šest mužských tanečníků a pouze jednu ženu, oproštěná od křiklavých kostýmů a dekorací, je ladná, ale znepokojivá. Citlivá dynamika pohybů je dokonale sladěná s tepající hudbou; klasické baletní prvky do ní vnáší spíše strojovou odosobnělost než tradičně s tímto tancem spojovaný půvab, což do úzkostných tónů Radiohead rozhodně zapadá. Některé momenty mi vyrazily dech: ostrým světlem zvýrazněné statické pózy Romea a Julie v posledních okamžicích před smrtí nebo intenzivní scéna souboje a vraždy (Merkucia Tybaltem?), po které následovala neuvěřitelně křehká a upřímná zpověď v podobě mužského sóla na Bullet Proof… I Wish I Was. Ke konci jsme se vrátili na začátek: Julie cukavě a zraněně vyznala naposledy lásku mrtvému Romeovi, nepřirozeně se zabalila do uzlu a rázně trhla hlavou jako vypnutý robot. Tma, potlesk.

Rozsvítila se světla, na podiu se objevily pestré květiny se slunečnicemi. Utíkala jsem ve snaze ochránit v sobě dozvuk křehké tragédie. Právě tu dokázal Edward Clug pomocí perfektního pohybového jazyka vystihnout ve svém představení, kde spojil dva zásadní, ale odlišné kulturní fenomény. Trapně ve výsledku působilo spíše oslňující neobarokní zlato, soupeřící s okázalostí večerních šatů a hedvábných roušek. A také mizerná kvalita zvuku, která náročné produkci a emočnímu náboji Yorkeových písní nedostála.