Minka Dočkalová, Veronika Miksová | Články / Reporty | 10.08.2022
Máme za sebou devětadvacátý ročník festivalu Beseda, který je pro mnohé nepostradatelnou součástí hudebního léta a velká část návštěvníků na něj jezdí opakovaně. Akce regionálního významu se v průběhu let vypracovala na jeden z nejzajímavějších festivalů v Česku, snažící se vždy přivézt několik zahraničních interpretů, kteří u nás ještě nevystupovali.
Veronika: Letos jako by Besedě osud malinko nepřál, alespoň co se týká headlinerů, k tomu se ale dostaneme později. Minko, tys tu byla poprvé. Jak na tebe festival působil, jak ses tam cítila?
Minka: Přiznám se, že mě hned ze začátku překvapila jeho velikost. V pátek jsem přijela až za šera, takže mě pole plné aut trochu zaskočilo. I když jsem věděla o rozsahu programu a množství interpretů, představovala jsem si to celé možná trochu jako Hermioninu kabelku, hodně komorní a spíš menší. Nakonec se ale ukázalo, že ona velikost je spíš iluze. Prostor byl dobře vybalancovaný, krásně zasazený do přírody. Mezi scénami se dalo rychle přemisťovat, současně nikde nevznikaly nepříjemné tlačenice a každý měl dostatek osobního prostoru, pokud si ho přál. Tuhle esenci festivalů, které postupně vyrostly z menších akcí, mám moc ráda: drží si přátelskou a dost osobní atmosféru a funguje to, i když do takového kulturního ekosystému člověk vstoupí poprvé. Je to jako vrátit se domů. Ty ale tenhle pocit určitě vnímáš mnohem intenzivněji, protože se na Besedu vracíš už několikátým rokem.
Veronika: S Besedou mám spojen nespočet zážitků, ať hudebních či osobních, a vždycky při něm myslím na naši první šéfredaktorku Apačku, která zahynula ve dnech, kdy jsem na festivalu byla poprvé. Beru ho tedy i jako vzpomínku na ni, jako místo setkání s lidmi, kteří ji měli rádi.
Na Besedu jezdím zásadně vlakem či autobusem, ještě za světla, abych si po roce zase připomněla malebnou cestu z tasovské návsi k topolovému hájku a říčce Veličce. Můj postup je už roky stejný. Když se prašná cesta blíží k festivalovému plotu, dychtivě nahlížím dovnitř a nasávám pocity svobody, vnímám jemný šelest topolů připomínající lehký déšť a v mysli se vynořují barevné vzpomínky. Postavím stan v ovocném sadu a přípravy zakončím zchlazením pod přepadem více či méně bahnité Veličky. Éterem se nesou ozvěny synťáků slovenských Sam Handwich, ukusuju z okoralé housky a nechávám se vtáhnout šťavnatou lehkostí jejich setu. Po nezbytných objímačkách se nechávám překvapit Amelií Siba, která z nadějného ptáčátka s medovým hlasem, ale zaměnitelným soundem, roste v zajímavou hudební osobnost. Své dělá kapela za jejími zády a jistě i nabyté zkušenosti, kromě hraní na festivalu Ment Siba natočila velmi povedený taneční videoklip k cyklu nové scény Národního divadla Laterna for Camera. Jaký hudební zážitek lemoval tvůj příchod?
PÁROVÝ TANEC, MYSLIVEC
Minka: Jeden zážitek, ale vydal za dva, lepší entrée jsem si nemohla přát. Sotva se dotkneš hudby těch dvou z kapely DVA, Báry Ungerové a Jana Kratochvíla, vlije se ti do žil divoká energie a jsi rázem stoprocentně naživu. Stan u Veličky jsem v houstnoucím šeru stavěla nedočkavě, abych je ještě stihla. Zdá se mi, že tím svým zdánlivě nesrozumitelným jazykem předají často víc emocí, než je možné vložit do slov. Možná i díky mezinárodně (ne)čitelné formě mají takový úspěch i v zahraničí. Jejich vystoupení na Áčkovém pódiu mě pěkně rozjelo, svítily mi oči a já chtěla víc. Ale prosím, beze všeho, odpověděl program letošní Besedy, a poslal mě na Béčko, kde řádila další výrazná dvojice: ugandská rapperka MC Yallah a japonský producent DJ Scotch Egg se svým projektem Scotch Rolex. Projekt se jmenuje po populárním ugandském streetfoodu. A jestli zmiňované jídlo chutná stejně, jako chutnala ten večer jejich hudba, chtěla bych ho jíst každý den. To, co předvedli, bylo naprosto pohlcující, nebylo možné zůstat v klidu. Výrazná rytmika, barvité hudební kompozice a perfektní dikce spojená s živelným tancem na pódiu strhla k prožívání zvuku celým tělem snad všechny přítomné, mě nevyjímaje. Tenhle zážitek bude těžké překonat, říkala jsem si.
Krátce po skončení setu mě ale dohnala únava z cestování a celého pracovního týdne a já se rozhodla, že ač mě k smrti láká překvapení programu, zbytek si už poslechnu vleže, od Veličky, s hvězdnou oblohou nad hlavou. Můj jezevčík Čenda byl už taky grogy, takže se schoulil do noh a poslouchal se mnou Kurvy Čechy feat. tasovské cvrčky. Jak jsem pak hořce litovala, když mě z podřimování vytrhlo skandování Disco Science! Už jsem ale nezvládla vstát, tak jsem pařila aspoň ve spacáku.
fotogalerie z festivalu najdete tady
Veronika: Na DVA jsme se synkem tančili v první řadě. Je to jeho srdcovka snad od tří let, pořád mám někde schované video, jak freneticky tancuje na Nunovó tango. Možná jen zpěv Báry Ungerové by snesl na hlasitosti, ale bohatě to vynahradily její pohybové kreace. V sobotu jsme si o nich pak povídali s Varšavanem Marcinem Nowosielským, čechofilem, který byl z Besedy nadšený. Připomněl mi soundtrack ke hře Botanicula a pak už jsem jen poslouchala: „Mamíííí, kdy mi to koupíš?”
Na Scotch Rollex s MC Yallah jsem se těšila moc a směle je označím za vrchol pátečního programu, možná i celého festivalu. Takhle živočišné vystoupení si na Besedě dlouho nepamatuju, snad Algiers. Japonský producent Shigeru Ishihara usazený v Berlíně se při své návštěvě Ugandy propojil s kolektivem Nyege Nyege a natočil ceněnou experimentální desku Tewari. Na Besedu dorazil s rapperkou MC Yallah, která patří ke klíčovým členkám téhle crew. Celý topolový hájek se v době jejich vystoupení proměnil v jedno velké nadržené tělo lačnící po dalších beatech.
Ventolina jako překvapení večera jsem nezvládla, dala jsem si totiž ještě britský objev Wu-Lu na střídačku s punkovými Kurvy Češi a pak vyklusávala, abych zvládla tradiční páteční vrchol Besedy, DJe Myslivce. Ten se bohužel nekonal, nebo alespoň ne v takové parádě, jako bylo zvykem, a nezdálo se to jen mně. Nevím, jestli byl set podivně poskládaný nebo hrál roli menší počet lidí. Pravda je, že od dvou třetin setu se blýsklo na lepší časy, možná tomu pomohly i dvě vodky s Kurvy Češi a nečekaný párový tanec na Evu Olmerovou. Zůstal takový ten dojem, že když se to konečně rozjelo, bylo pět a konec. Tak snad příště.
KDYŽ ŘEKNU NE
Minka: Jo, matně si vybavuju, že mi do snů sem tam prostoupila některá z variací DJe Myslivce. Pousmát jsem se musela v momentě, kdy jsem zaslechla The 7th Element od Vitase, který patří do mé TOP 10 bizarních hudebních videoklipů. Aspoň takhle zpětně dobré vědět, že jsem o moc nepřišla, FOMO jsem během Besedy tak jako tak zažila ještě několikrát.
Další den jsem chtěla stihnout písničkářskou soutěž, tudíž mi přišlo vhod, že jsem šla spát a vzbudila se relativně časně. Těšila jsem se na Adélu Polku, Prune i další avizované interprety. Před sprchami na fotbalovém hřišti jsem nakonec dala přednost chladivé koupeli v takřka soukromé zátoce Veličky pár metrů od stanu. Déšť nás pak znovu preventivně osprchoval cestou na klání písničkářů. Mělo to své kouzlo, tišší hudební projev v rozespalém areálu byl za šumění deště ještě o něco atmosferičtější. Hlasovalo se vhozením matice do krabice (protože, jak zdůvodnil moderátor, matka má vždycky pravdu!) a rozhodování bylo opravdu těžké. Všech pět soutěžících mělo co nabídnout.
Mě naprosto uchvátila performance brněnského studenta Ariho, který se doprovázel na ukulele a nakonec se umístil na druhém místě. Zpíval převážně anglicky a na druhém vítězném vystoupení na Céčkové stagi dokázal do svých písní vložit tolik emocí, že jsem měla nejen husí kůži, ale i slzy v očích. Síla. Vítězka soutěže, Adéla Polka, která dlouhodobě působí v kapele Plum Dumplings, potom předskočila Lence Dusilové s Květy, a svým nadhledem, vtipem, a hlavně nádherně vyzrálým hlasem si získala publikum. No a Lenka mezi Květy je kapitolou sama o sobě.
Veronika: Já chtěla v sobotu dopoledne nutně stihnout hudebního publicistu Pavla Klusáka, který mě zaujal o týden dříve v Prachaticích na akci Vivat Moody Moon Noize, kde četl ze své prozaické, naprosto skvělé prvotiny Uvnitř banánu, věnované příběhům hudebních outsiderů. Tajně jsem doufala, že na Besedě bude číst ze své druhé knihy Československý příběh, demytizující osobnost Karla Gotta a umně zasazené do politicko-společenského kontextu. Stalo se, a zatímco kolem bubnoval déšť a Pavel všechny starostlivě zval pod plachtu, dozvěděli jsme se třeba něco o zrůdné roli agentury Pragokoncert za minulého režimu nebo se (mrazivě) zasmáli Gottovým textům plných vyznání lásky mladičkým dívkám, které by dnes, doufám, nejen díky #MeToo rozhodně neprošly. Nic proti věkovému rozdílu, ale těší-li se v roce 1978 téměř čtyřicetiletý zpěvák na osmnáctiny své slečny nebo v textu Odnauč se říkat ne pánovitě poučuje svou slečnu, že „ne” ji nesluší, a pokud ho bude říkat, ohlédne se po jiné, je to malinko nechutné.
Za tuhle knihu, vlastně za obě jsem hodně vděčná, z mnoha důvodů. Možná by si ji měl přečíst i člověk, který mi pod stan hodil uražené vyznání napsané na tácku od palačinky (které jen tak mimochodem Šílená blondýna dělala naprosto dokonalé) jen proto, že jsem se s ním nechtěla bavit a několikrát mu řekla ne. Sakra ne znamená opravdu ne, a jen proto, že se ti líbím, se s tebou nemusím bavit. Třeba jsem jen ráda, že jsem konečně uspala syna a můžu si užít chvilku sama pro sebe.
Minka: Dostat jenom prázdný tácek, bez té epické palačinky, to bych taky řekla ne. Tvůj nepříjemný zážitek mi volně asocioval text písně dvoučlenného amatérského hudebního tělesa Jelení Lawyers, vyjadřující se ke kauze Dominik Feri: „Není to snění, když to nechce, je to znásilnění, a pak - přichází obvinění.“ Víš, že ti dva veřejně hráli poprvé právě tady, na Besedě? Před rokem, pro svoje kamarády. Letos už tu duo právníků z Prahy, kteří zhudebňují vybrané politické a právní kauzy, koncertovalo oficiálně. Krom jejich jediného minimalistického coveru Klement, já a Rudolf (Slánský) chodíváme na golf představili chytlavé satirické songy jako Mirek Kalousek spasitel, Pane poslanče, co tu dělá ten noční stolek?! nebo mírně kontroverzní píseň Jak Masaryka přemohla fyzika. Právníci v bílých košilích s kytarami v rukou se pohybují na hraně toho, co je ještě vtipné a co už neuctivé, jsou ale mimořádně obratní a publikum si získávají absurdně vystavěným humorem. Celou pointu nakonec doklepli představením svého merche: jako Jelení Lawyers nabídli fanouškům místo triček a cédéček jelení loje. Takové ty na mazání pusy, víš? Měli to úplně ohavně zpracované, ale stejně jsem si jeden koupila, protože jsem se dlouho tak poctivě nezasmála.
KOLEM PRSTU
Veronika: Já byla místo toho na Áčku na česko-slovenských Obligatne, kteří mě napoprvé vůbec nedostali, ale tady najednou všechno fungovalo. Svěží rytmika, místy jazzový, jindy soulový feeling, něžně letargický projev Kristíny Mindové a vnímavé texty pracující s pocity zklamání a nihilismu mě pohltily. „Ako žena se cítím príšerně, nie som vítaná, každým slovom ma napadne, som nasraná, nieskor doma cítim úzkost v mojich perinách.” Zvědavá jsem byla taky na Alarm Soundsystém Jirky Špičáka a Karla Veselého, ve kterém hudební publicisti rozebírají aktuální trendy a novinky na hudební scéně. Kvůli zablokované vlakové dopravě se na pódiu s Karlem Veselým objevila Míša Peštová a Pavla Jonssonová (Zuby Nehty, exDybbuk), která se zabývá genderem, subkulturami a současnou kulturou. Téma bylo velmi zajímavé – potraty jako téma v hudbě. Jestlipak víte, o čem jsou Dvě malá křídla od Heleny Vondráčkové nebo Madonnino Papa Donʼt Preach? Dojmy byly tak silné, že jsem musela pravidelně poodcházet.
Minka: Na to, co číst ve Dvou malých křídlech, jsem přišla náhodou, vím, že jsem ten večer onu píseň studovala a poslouchala znova a znova. Ale tak je to s celou řadou nejen hudebních děl. Člověk v tom něco čte, má z toho určitý dojem, interpretuje na základě vlastních zkušeností, ale autor dost často říká něco úplně jiného, protože žije jiný život než posluchač.
Že se všechny dojmy nedají vždy zachytit a popsat, mi došlo, když jsem zjistila, že na svůj analogový foťák celý festival cvakám naprázdno. Nejdřív jsem myslela, že jsem si snad pořídila nějaký magický film o 108 snímcích, pak mi to ale nedalo, a když jsem do Zenitu nahlídla, film nikde. Všechny ty hezké lidi a momenty mám nafocené nakonec jenom ve své hlavě a snažím se ohledně toho nebýt negativní, narozdíl od toho filmu, který negativní být naopak měl. Po tomhle prozření jsem se mihla na projekci Jakuba Königa aka Kittchen. Jakkoli ho mám ráda i s jeho dalšími projekty, v tu chvíli na mě byla jeho produkce hutná jak asfalt a vazce mi zalévala všechny smysly tak moc, že jsem musela odejít. Na setrvání v depresivně pulzujícím rytmu Königových textů musí mít člověk náladu. Buďto se jen tak pro radost noří do příběhů interpreta, aby se pak vrátil do světla svého dobrého života, nebo se naopak výrazně ztotožňuje s texty a pocitem sdílené bolesti se autoterapeutizuje. Publikum před kapelou Kittchen se pohybovalo jako jeden sehraný organismus, letmo mi asociovalo Mindflayera ze seriálu Stranger Things, kolektivní vědomí prostupující celý dav, přenosnost pocitů a celkové vyladění na sebe navzájem bylo takřka hmatatelné. Je fascinující, když hudba dokáže prodchnout posluchače do takové míry, že se stanou jednou bytostí. Bylo to krásné a současně posvátně děsivé.
Veronika: Kittchena jsem v poslední době přestala sledovat, o to víc mě přikoval jeho temně laděný set, který se hodně vracel k písním z desky Kontakt. Tu jsem v době vydání v roce 2015 prožívala téměř fyzicky, vzpomínky na nenaplněné lásky tehdejší doby a sílu nově nabytého mateřství mi pod pódiem rvaly srdce z těla. Úplná časová smyčka. Předtím jsem si dokonale užila Hellwanu, která kromě češtiny a angličtiny přizvala do svých textů i slovenštinu. Česká rapperka, která nasávala první hudební vlivy se svou matkou na londýnských dancehall, reggae či drum and bass parties, si nás bleskurychle obtočila kolem prstu. Zkoušela jsem to kombinovat s Irenou a Vojtěchem Havlovými, ale tahle legenda si podle mě zaslouží intimnější prostředí a já nedokázala módy přepnout. Zvíře ve mně pak pustili ze řetězu slovenští 52 Hertz Whale, které už nějakou dobu sleduju. Živelný projev zpěváka Dominika Proka podpořený zbytkem kapely rozpoutal v našich nitrech malá pekla. Určitě pak doporučuju postsynth/rapový projekt jejich kytaristy nazvaný Berlin Manson, EP Život končí, keď máš trinásť by mělo vyjít co nevidět.
SLUCHÁTKA Z DEKY
Minka: Tak trochu tuším, že sis, stejně jako já, nenechala ujít vystoupení Black Country, New Road. Víš, že byli před rokem označeni jedním publicistou za nejlepší kapelu na světě? Když nastoupili na podium, vypadali trochu jako místní školní orchestr s hodně tradičně muzikálovým zvukem. Měli tu být už loni, ale pandemická situace donutila britské headlinery koncert odložit. Během té doby stihli vydat všemi opěvované album Ants from Up There, které má na obalu fotku modelu Concordu zabaleného v pytlíku, který visí na háčku, což je příhodná vizualizace leitmotivu prolínajícího celou deskou. Taky stihli přijít o zpěváka, který kapelu opustil krátce po vydání alba. O Black Country se říká, že jsou tak trochu post-všecko. Jsou to výborní muzikanti, takže si mohou dovolit nechat hudbu jenom tak plynout. S rozsahem skladeb si nedělají hlavu, délka písní se pohybuje zpravidla od tří minut výše, ta poslední z desky, Basketball Shoes, má dokonce dvanáct a půl minuty! Jako divák se můžeš rozhodnout, jestli je brát vážně nebo ne, a od toho rozhodnutí se pak odvíjí celý zážitek.
Veronika: Děsně jsem se na ně těšila, vlastně jsem byla ráda, že loni nepřijeli, já totiž taky nemohla. O to zklamanější jsem byla, když je kvůli psychickým potížím opustil frontman Isaac Wood. Intuitivně jsem tušila, možná i díky hodně niterným textům, že právě on je duší BCNR. Nevěřím, že někdo, kdo slyšel jejich dvě desky, natočené před jeho odchodem, si mohl koncert užít. Neskutečně se mi líbila idea kapely, která si po jeho odchodu rozdělila pěvecké party a narychlo musela přetextovat všechny písně z nové desky, ale nefungovalo to. Znělo to jako melancholický koncert nástroje dobře ovládajících kamarádů ze ZUŠky, pryč byla těkavá energie, písně plné rytmických přechodů a textů psaných na dřeň. Tohle byla úplně jiná kapela, bohužel.
Minka: Naštěstí potom sobotní večer pořádně rozjeli ShizzleOrchestra. Když jsem je slyšela poprvé, říkala jsem si, že zní, jako kdyby Kato hrál s balkánskou dechovkou. Což je vlastně hrozně skvělé kombo. Obecně se mi líbí, že se často zatracované žestě vrací zpět v méně tradičních kombinacích. Do mrtva mám třeba oposlouchanou desku Františka Skály, který loni nahrál deset písniček s Provodovjany a který dechovku s nadsázkou sobě vlastní okořenil filosoficko-existenciálními texty s funerální tematikou. ShizzleOrchestra do publika poslali tolik zvukové hmoty, že nám všem málem vlály vlasy, a podobně jako u Scotch Rolex projektu nebylo možné se nehýbat. Čendovi jsme vyrobili improvizovaná sluchátka z deky a šli pařit pod stage. MC Hazzard a ShizzleOrchestra překvapili kvalitou textů i jejich interpretací. Skupina začátkem loňského roku vyslala do světa debutové album Svět se zbláznil, to sklízí chválu nejen za hudební, nýbrž i vizuální stránku. Obal vinylu laděný do zářivě červené a modré barvy znázorňující planetu Zemi se surrealisticky pojatým vnitřkem je něco, co chceš mít doma. I když tu muziku si nejspíš nejvíc člověk užije naživo, s ušima jen pár metrů od trombonu.
Veronika: Já si užila geniální elektronický set Olivera Torra a těšila se, že konečně uslyším celý koncert Vellocet Roll. Mám z téhle kapely neskutečnou radost, recenzovala jsem kdysi jejich desku A Man Asleep a tušila, že z nich bude NĚCO. Kapela, která se rozrostla na osm členů, se na béčkové pódium téměř nevešla a hned od prvního songu rozpoutala divoký kotel pod pódiem. Mám s nimi spojenou jednu úžasnou věc – někdy jejich koncerty působí temně mlhavým dojmem prosyceným freejazzovými postupy, jindy převládne postpunkový feeling, vždycky je ale přítomná existenciální poetika, kterou u mnoha současných českých kapel podobného ranku nevidno. Čirá radost.
ZNOVU A LÉPE
Minka: Trochu hořkou tečkou za celou akcí bylo zjištění, že nám někdy mezi Lenkou Dusilovou a ShizzleOrchestra kdosi vybílil stan. Zatímco se z dálky linuly psychedelické tóny brněnských Science Killer, my z křoví o padesát metrů dál vyhrabávali vyházené a značně protříděné batohy a cítili všechny zvláštní pocity, jen lásku ne. Místo spánku jsme pak ještě v jednu ráno vysvětlovali policistům, co všechno se komu ztratilo, neb jsme nebyli jediní s rozepnutým stanem. Hlavou mi jela písnička Strach od dua něco něco, ve které Tomáš Tkáč o pár hodin dříve recitoval text a takřka na konci každé fráze říkal, že nic neslyšel. Já taky nic neslyšela. A trochu bych si tipla, že o svém externím disku plném tvorby za poslední rok, zapomenutém na dně batohu, už ani nic neuslyším. Doufám, že aspoň čórkařské Marii Kondo udělal radost.
Veronika: Eh, to snad ani nemůžu komentovat, takový zlo. Vlastně nechápu, že se mi to jako naivce, která všude nechává stát kolo bez zámku a před bulharskou směnárnou u varenské opery ji okrade vekslák, ještě nestalo. Shame on them! Z posledních sil jsem si ještě s kamarádkou užila Science Killer, brněnskou kapelu s debilním názvem, která ale zdaleka nezněla zle. Upřímně bych ale byla raději, kdyby vystoupili avantgardní belgičtí metalisté Neptunian Maximalism, kteří kvůli covidu nemohli dorazit. Věřím, že pak by to byl skutečný vrchol festivalu.
Minka: Třeba dorazí příští rok. To nás čeká jubilejní třicetiletá Beseda, takže počítám, že to bude extra šťavnaté. Co nabídnout měl ale rozhodně i letošní ročník. Jako besední novicka jsem byla nadšená a příští rok se rozhodně nenechám ošidit o páteční program. Možná se mi taky podaří víc vyběhnout z areálu a užít si krásné přírody, o které nám v sobotu večer básnili místní vinaři z Hroznové Lhoty. Zněli stejně zamilovaně jako moje mamka, když o kraji, ve kterém vyrostla, vypráví. A co tvůj celkový dojem z letošního besedování?
Veronika: Mě vlastně Beseda nemůže nikdy zklamat, ani když vybouchnou headlineři. Organizační tým je natolik precizní a má laťku nastavenou tak, že z hudebního programu tě vždycky něco uchvátí a něco ti uteče, třeba jako Anna Vaverková, mladičká zpěvačka usazená v Berlíně. Konečně dívka, která se na svém EP Roztomilá holka nebojí zpívat o tématech, jako je ženský orgasmus nebo genderová nevyváženost, a zní to svěže.
Za mě má tasovský festival neustále punc jednoho z nejzajímavějších u nás. Když mluvíš o okolí, určitě stojí za to vyrazit do blízké Strážnice, kde je nádherný skanzen jihomoravské vesnice a modrotisková dílna s obchodem. Nebo na zrekonstruované koupaliště do sousedního Lipova, kam jsme se letos kvůli nabitému programu a dešti ani nepodívali. Tak za rok znovu a ještě lépe.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.