Sáhnout si na zvuk (Aleksandra Słyż)

Přicházím do pražské MeetFactory zalité mrazivým březnovým sluncem. Nepamatuji si, že bych tady kdy byla dopoledne. Panuje tu téměř hrobové ticho. Ukryté v prvním, běžně nepřístupném patře někdejší továrny nacházím studio s provizorně nalepeným tanečním povrchem. Seznamuji se s zvukovou umělkyní Aleksandrou Słyż, která sem přijela na čtrnáctidenní uměleckou rezidenci podporovanou platformou SHAPE+. Jejím výsledkem budou dvě červnová představení: 12. června právě v MeetFactory a o dva dny později v Pawilonu v polské Poznani repríza.

Vítá mě Max Dvořák z platformy SHAPE+ a vysvětluje spolupráci se smíchovskou továrnou: „MeetFactory je jednou ze třinácti partnerských organizací, které tvoří mezinárodní hudební platformu SHAPE+ a je hlavním koordinátorem jejích aktivit. Evropská spolupráce umělců už takhle běží osmým rokem a letos poprvé je obohacena o dvě rezidence v MeetFactory, kterých se odehraje celkem šestadvacet ve třinácti zemích. Jinak to ale zapadá do místního rezidenčního programu pro vizuální umělce, ten tady probíhá už šestnáctým rokem a zve umělce z celého světa. Naším cílem je zprostředkovat spolupráci zahraničních umělců s těmi místními.“

Náplní projektu Aleksandry Słyż je rozvoj interaktivních sonifikačních systémů. Od roku 2017 provádí umělecký výzkum, při němž uplatňuje praktické experimenty v oblasti ozvučení pohybu, gest, lidských proprioceptivních reflexů a různých dalších typů interakcí. V rámci rezidence SHAPE+, mohla přizvat ke spolupráci i další umělce. Její pozvání přijala choreografka Anna Kokocińska, vizuální umělec Maks Posio a dvě tanečnice z pražské skupiny 420People Eliška Jirsová a Simona Machovičová.

AUDIOVIZUÁLNÍ POHYBOVÝ EXPERIMENT

V prvních chvílích mi nedochází, čeho jsem svědkem. Vše vypadá jako běžný současný tanec na elektroakustickou meditativní hudbu. Je mi podezřelá podivuhodná sladěnost performerek s hudbou a další otázky vyvolávájí světélkující náramky na jejich rukou.

Hudebnice Aleksandra Słyż mě postupně vtahuje do technologického zákulisí projektu. Na pracovním stole je spousta kabelů, krabiček, počítač a čtyři náramky se senzory. Ty na rukou tanečnic využívají akcelerometry a magnetometry, sbírají údaje o pohybu na principu gyroskopu a bezdrátově je posílají do notebooku, kde pomocí speciálně vyvinutého programu manipulují základní vrstvu zvuku. Słyż přede mnou názorně pohybuje rukou s čidlem. Jak pomalu pohybuje rukou, původní zvuk – základní vrstva kompozice – se tvaruje barvami a dynamikou. Začínám chápat, že celá skladba vzniká simultánně v reálném čase – pohyb tvoří hudbu v těsném spojení.

Słyż pracuje se snímači sedm let a realizovala již několik podobných performancí. Na tento projekt spojila síly s choreografkou a učitelkou eurytmie Annou Kokocińskou, která ji na univerzitě učila pohybovou improvizaci. Kokocińska při studiu ve Stockholmu viděla vystoupení s použitím podobných senzorů a lákalo jí je také vyzkoušet, několik let poté svou bývalou studentku oslovila ke společnému projektu.

„Inspiruje mě téma tzv. primal rituals. Prostřednictvím tohoto projektu se snažíme objevovat lidské tělesné dědictví. Přijít na to, jak první lidské bytosti používaly tělo k vyjadřování, vytvářely interakce mezi sebou, jak komunikovaly. Pro nás to znamená těsnou spolupráci mezi všemi zúčastněnými. Najít a zvýraznit přirozené tělesné procesy a jimi ovlivnit hudbu. S Annou a Maksem jsme zpočátku hodně na toto téma debatovali a sdíleli si navzájem, co nás zajímá. Vytvořili jsme společně koncepci původních rituálů.“ Słyż si nechává roli dirigenta pro uplatňování vlastního estetického vyjádření, které v jejím podání směřuje zejména k pomalosti. Pro její tvorbu jsou typické dlouho držené tóny a souzvuky, kdy se čas natahuje do nekonečna. Možná právě i proto jsou prudké pohyby interpretovány programem jako nepříjemné zvuky Dirigentka tím záměrně zpomaluje pohyb tanečnic a ty se učí jen ladně, plynule a pomalu pohybovat, protože rychlý pohyb odpovídá úderu neladného zvuku. Tanečnice zjišťují, jaké pohyby vytvářejí harmonické, uchu i tělu příjemné zvuky a vibrace. V rámci tohoto limitu vzniká výsledné dílo s přispěním všech umělců dohromady. Deset intenzivních dní tréninku musí stačit, aby se vystupující sladili s principy generativní hudby a sonifikace dat.

CÍTIT VLASTNÍ TĚLO A VYTVÁŘET JÍM HUDBU

Základní vrstva elektroakustického záznamu je zprocesovaný zvuk violoncella. Tanečnice tento záznam manipuluje pohybem snímače na ruce, výsledkem je přesvědčivá choreografie na elektroakustickou symfonii. Náramky s umělou inteligencí na rukou získaly tanečnice nadpřirozenou sílu, musí se však naučit tuto technologii ovládat. „Nechceme, aby technologie ovládala nás. Chceme prozkoumat, jak ji nejlépe využít. Nechceme ztratit kontrolu. Nikdy bychom ani neměli obětovat své sebevyjádření technologiím. Ve své práci hledám dokonalou rovnováhu mezi pokrokem, technologií a uměleckou hodnotou,“ zdůrazňuje Aleksandra Słyż.

Tanec a hudba mají pro nás obvykle jasnou hierarchii. Tančí se na hudbu. Hudba může inspirovat, provokovat, ale téměř vždy ji chápeme jako iniciaci či doprovod k tanci. V tomto projektu je to naopak. Pohyb je snímán čidly, které bezdrátově posílají souřadnice do počítače. Souřadnicím jsou přidány určité naprogramované hodnoty, díky kterým se pak mění základní vrstva zvukové stopy a vzniká tak nová vícevrst vá skladba. Słyż se už s nástroji snímajícími pohyb sžila, tanečnice se ocitly v nové realitě. Přestože všechny tanečnice mají netradiční pohybové zkušenosti, otvírá pro ně spolupráce s Aleksandrou Słyż dveře k dosud nepoznanému tvůrčímu procesu. „Byla to pro mě výzva. Musela jsem si znova uvědomit pohyb celého těla. Zpočátku jsem se urputně soustředila na ruku s čidlem a zbytek těla se téměř nehýbal. Je to jako učit se řídit auto – zpočátku je spousta nových funkcionalit, na které se nový řidič musí soustředit. Hledala jsem nové cesty, jak používat tělo a senzor v přirozené symbióze,“ vzpomíná Kokocińská na realitu posledních dvou týdnů. Přitakává i další tanečnice: „Při tanci se zpravidla pohybuji dynamicky a rychle. To ale nedělá pěkné zvuky. Musela jsem najít nový způsob pohybu. Navíc samotná krabička mě na zápěstí v některých pozicích fyzicky limituje. Třeba když chci rukama pracovat na podlaze. Zpočátku to bylo neustálé usměrňování sama sebe a hledání rozsahu pohybu. Na druhou stranu když snímač sundám a vrátím se z role tvůrce hudby do běžného režimu, je to jako když po skákání na trampolíně slezu na zem,“ směje se tanečnice Eliška Jirsová.

Performerky místo na nástroj hrají na souřadnice v prostoru. Hudbu spolutvoří tancem. Musí se orientovat v komplexním prostředí několika dimenzí: pohyb – prostor – zvuk. Předem jsou naprogramovány základní efekty, při představení vzniká samovolně, často na improvizované pohyby. Choreografie není pevně daná. Tanečnice jsou „jen“ sladěné: vnímají jedna druhou a reagují na sebe, komunikují spolu vlastními pohyby a gesty. To vše se propisuje do výsledné hudby. „Jsem zvyklá svobodně improvizovat a najednou máte na zápěstí malou věc a začínáte se soustředit na to, že budete tvořit hudbu. Pocítila jsem, že jsem úplně odpojená od zbytku těla. Zaměřila jsem se jen na ruku. Také mě rozladilo, když jsem neslyšela očekávanou zvukovou reakci na můj pohyb a pocítila odpojení i od čidla. Po čase jsem si na to vše zvykla. Ještě jedna věc je jinak: hudba je pro mě inspirací k tanci. Tady je to naopak. Já hudbu tvořím,“ uvědomuje si druhá tanečnice ze 420People Simona Machovičová.

Po dvoutýdenní rezidenci se zdá, že je připraven solidní základ výsledné performance. Celý tým se znovu uvidí na posledních zkouškách těsně před premiérou v červnu, do té doby bude na projektu pracovat pouze polská trojice. Vylepší skladbu o další naprogramované kódy tónových rozsahů a spojení tónů a jejich přechodů, obohatí skladbu o vizuální složku, která bude obdobně reagovat na gyroskopické senzory. Příležitost zažít mnohovrstevný projekt plný videoakustických reakcí na pohyb všemi smysly se naskytne už brzy.

Text vyšel v magazínu Full Moon #145.