Šejkr na doma: „Now here's a little story, I've got to tell...“

Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo. Netěšily mě v té době vlastně ani koncerty, po zběsilém začátku devadesátek, kdy jsme chodili úplně na všechno a na něco z toho několikrát, to přijít muselo. Vybíral jsem si víc, než bylo nutné, na něco jsem nakonec ani nešel a další si zase nepamatuju. Tohle nemá být 90’s „kdo si je pamatuje, ten je nezažil“ nostalgie, tak to prostě bylo. Recidiva. Koncert Beastie Boys ale v paměti zůstává, některé momenty si vybavuji zcela přesně, další bych raději zapomněl.

Beastie Boys pro mě a určitě pro mnoho dalších byli zatraceně důležitou kapelou a dodnes jí zůstávají. Licenced to Ill jsme znali nazpaměť, stejně jako Check Your Head, jenom na Paul’s Boutique bylo třeba dozrát, v té době jsem tu desku vůbec nechápal. Právě Beastie Boys (stejně jako Public Enemy) mě přivedli k rapu, stejně jako ke spoustě soulových klasik, bez nich by bylo všechno jinak. Pamatuji si, že na jejich první (a jediný) pražský koncert jsem se těšil i kvůli Luscious Jackson, jejichž Natural Ingredients jsem docela dost poslouchal. Měli jsme lístky bůhvíproč na sezení, pódium ve Sportovní hale bylo na šířku, což bylo nezvyklé. Na sraz před koncertem jsem nedorazil a s kamarády se potkal až uvnitř. Rád bych se vymluvil na to, že jsem se den před koncertem zřídil kvůli nervozitě z toho, co přijde, ale tehdy to bylo vlastně normální. Dva dny beze spánku udělaly své, koncert Luscious Jackson jsem celý prospal a probudil se až při intermezzu DJ Hurricanea. Nějakou dobu jsem ani nevěděl, kde jsem. Nástup „three bad brothers you know so well“ byl jako ostrý střih, všichni jsme ztuhli. Ale jen na moment, prvotní šok stačil a hned v půlce úvodní Sure Shot jsem už byl dole v kotli a postupně se propracoval skoro k pódiu. Nikdo z nás nečekal, že to bude takové, že budou mít kapelu, že budou na něco sami hrát, že to bude takový punk. Sabotage.

Po koncertě se samozřejmě nešlo domů, ale vlastně nebylo co rozebírat, všichni jsme věděli, že nás tenhle zážitek bude provázet celý život. Ani nevím, proč jsem se v noci s klukama pohádal, zato si moc dobře vybavuji, že do postele jsem se zase nedostal, a myslím, že ani tu následující noc. Paradoxně právě neutuchající euforie z koncertu mi pomohla v následujících dnech alespoň trochu (a na čas) zabrzdit. O Beastie Boys jsem psal hned několikrát i do Full Moonu, o povedené rozlučkové desce Hot Sauce Committee Part Two, stejně jako o famózní knize, na které pracovali osiřelí členové Mike D a Ad-Rock několik let. Včera měl na Apple TV premiéru film The Beastie Boys Story režiséra Spikea Jonzeho, film strhující, zábavný i dojemný. O co méně ho chci rozebírat, o to víc ho musím doporučit. „Už jsme měli Beastie Boys na titulce?“ ptal se mě včera Karel Veselý. Ne, neměli a myslím, že ani mít nebudeme. Některé příběhy se vypráví špatně.

We stepped into the wind – he had a gun, I had a grin
You think this story's over but it's ready to begin.