Václav | Články / Reporty | 18.08.2014
Subjektivně-objektivní reportáž z festivalu hrazeného Bratry Orffy, který se konal na místě zaniklé vesnice mezi poli a luky, vprostřed malého lesíku, okolo poloruiny kostela a hřbitova na česko-polské hranici.
Když jsem Bratru Orffovi aka Lukáši Novotnému u piva pln nadšení líčil zážitky z cest a atmosféru akcí konaných v buši či kryptě kostela, povzdechl jsem si, že v Čechách chcípl pes a kromě několika malých festivalů není o co stát. Pak jsme si trochu zapindali a zasnili se na téma, pojďme udělat festival, na kterém budou hrát kapely, které nás třeba baví a který by třeba bavil nás. Jasně, oba jsme o tom už v minulosti každý za sebe přemýšleli, ale konstatovali jsme, že i kdyby dorazilo pět lidí a my na tom prodělali poslední trenky, tak... Nicméně, všiml jsem si, že se Bratr zahryzl, nicméně podruhé, ani teď se mi nechce věřit, že se pivní řeči staly o necelý rok později skutečností, a navíc jsem byl jedním z účinkujících.
Vždycky jsem si říkal, co ti organizátoři probůh dělají, že jim trvá celý rok organizace festivalu. Hm, nakonec myslím, že jen málo lidí tuší, kolik telefonátů, mailů, probdělých nocí, žaludečních neuróz, vyřizování, ježdění tam a zpět, etc., etc., etc. to s sebou nese, a to vše ne za odměnu ani zadarmo, ale z vlastní kapsy a na vlastní útratu materiálu i času, a všechno nese visačku hlavní organizátor vulgo Bratr Orff.
Ani už netuším, kdy akce začínala nabývat konkrétních kontur, ale na jaře se vybíralo místo, řešil se line-up, byť vše probíhalo v rámci víry, a kdyby se to odpískalo, nic se zas tak nedělo, že. Dva měsíce před festivalem se začal čistit prostor, vyvážet kamení a dřevo z kostela, kosit tráva a dřeviny, hloubit jámy pro kadibudky, rozšiřovat cesta. V místě není elektřina ani voda (jen malý potok rozdělující zem českou a polskou), jen kopřivy a porost zvící velikosti člověka.
Když jsem přijel týden před zahájením do Krnova a viděl vzrůstající natěšení, říkal jsem si, že to bude buď průser, anebo něco. Setkání se stalo kultovní už před zahájením kvůli (polo)utajení a šeptandě z ucha do ucha a famózní bylo, že se čím dál více rukou zapojovalo do přípravy v duchu DIY aneb jaké si to uděláme, takové to budeme mít.
Den před setkáním nervozita kulminovala, Bratr byl stále častěji mimo signál, my si uvědomovali (ať už to „my“ znamená kdokoliv), že je miliarda různých věcí, které se mohou přihodit, a veškerá snaha se rozplyne v nezdar (v lepším případě). Navíc s organizací festivalu nikdo neměl zkušenost - kolik přijede lidí a jací, nepřižene se bouře a tornádo a nebude konstantně pršet, nespadne někdo z podkroví?
Ve čtvrtek popršelo a déšť smyl nejistotu. Odpoledne se usadily kadibudky (nové a krásné, voňavé, dřevěné s výzorem sošky anděla), přibíjely se informační cedule, sjížděli se první účastníci a vystupující (proč to rozdělovat) a v rámci příprav propukla třídenní párty, kterou si užíval, jak kdo chtěl. Já strávil tři dny v jakémsi oparu tvořeném únavou a emocemi.
Ano, měl jsem pochybnosti ohledně některých jmen v lineupu (na jiné jsem se zase těšil), který nakonec nabral přes dvacet interpretů a byl mediálně šířen jako přátelské skupiny Bratří Orffů. Ovšem mýlil jsem se, viděl jsem všechna vystoupení a pochyb nebylo třeba. Nemá smysl vypichovat jednotlivá vystoupení, která se odehrávala především v kostele, Honza Žamboch a Káča a Sára zahráli za kostelem na hřbitově, Houpací koně potom jako Rychlé Šípy akusticky u ohně. Všechna měla cosi do sebe (i když vřískající atmosféra jak na Beatles při slowcorových Kalle byla poněkud překvapující). (A překvapil i skvělý zvuk.)
Interpreti byli spokojení, a to tak, že jim nevadilo spát pod širákem, v poli nebo na prašné podlaze kostela nebo kempovat u zámeckého pána nebo to brali jako bojovku. Ostatně, není zas až tak mnoho festivalů, kde hlavní pořadatel obchází s cedulí s názvem kapely a upozorňuje na blížící se vystoupení každého účastníka zájezdu. Spokojení byli i posluchači, vždyť na kolika festivalech si mohou dělat, co hrdlo ráčí?
Hlavní stage tvořilo kněžiště kostela s backstagí v sakristii, nadhled zajišťoval výstup na kazatelnu či po žebříku do podkroví. „Alternativní“ akustickou stage pak tvořilo okolí ohniště, v párty stage se proměnil jediný gastro stánek zvaný Krmelec. Tam bylo možno pozřít kromě tekutin tradiční klobásy, guláš, zelňačku, ovšem i záležitosti jako pečená paprika se sýrem, pečená řepa nakládaná s česnekem nebo palačinky. Poměr výkon/cena/přístup = bezkonkurenční. Tady proběhla závěrečná afterparty řízená Aid Kidem a Líbou (Orlak) za výkřiku „Všechno zdarma!“ až do samotného nedělního dopoledne. Poněkud opomíjenou se stala má nejoblíbenější Silentio stage, kam se šlo okolo kadibudky po staré německé cestě roubené stromy, kolem jezevčí nory na vysekaný palouček, kde v noci řvaly cikády jako v Chorvatsku. Opomíjenou proto, neb se již neupevnila upozorňující cedule, takže o ní málokdo věděl. (Ceduli si pak naložil do auta jeden ze členů Ille.)
Měl jsem to místo zafixováno v paměti jako ponuré až strašidelné, nyní bylo prosluněné, klidné a pozitivní. Když hráli Houpací koně, skoro jsem si pobrečel, že a jak to nakonec vyšlo, navíc na domácí půdě. Lukáši Novotnému se povedl meisterstück. Svědčí o tom i to, že se mi po dlouhé době nechtělo z Čech. Zbývá jenom otázka: „Kde - i se zahraničními kapelami - příště?
Vystoupili: Fofrklacek, Bliss Oh Bliss, Děti mezi reprákama, Neřvi mi do ucha, Murder Bear Doug, Bratři Orffové, post-hudba, Bonus & Mary C, Ladě, Kieslowski, Kalle, Kittchen, Honza Žamboch, Strangers in the City, Káča a Sára, Fiordmoss, Jakub Tichý a Kujóni, Květy, Ille, Houpací koně, Orlak, Aid Kid.
PS: Pokud je někdo jako já proti znesvěcování hrobů - přes pohnutou přešlou dobu, hřbitov a masový hrob švédských vojáků - nikdo nestrašil. Asi souznění.
Setkání v sadu
24. – 26. 7. 2014, vprostřed malého lesíku, okolo poloruiny kostela a hřbitova na česko-polské hranici
foto © Marek Svoboda
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.