Šílený závod šťastné melancholie (Tim Dup)

Francouzský hudebník Tim Dup debutoval v roce 2017 albem Mélancolie heureuse. A jako šťastná melancholie by se dala ve zkratce charakterizovat celá Dupova dosavadní tvorba. První album představovalo poměrně neotřelé spojení rapu s klasickým klavírem, z celku vyzařovala rvavost a nespokojenost příznačná mládí. Schopnost napasovat za sebe šílené množství slov do jemně plynoucího toku klavíru, který místy kořenily elektronické beaty, slibovala něco nového na francouzského scéně. Po druhé desce Qu'en restera-t-il?, která svým názvem opět signalizuje jakési zamýšlení nad lehce filozoficky zbarvenými tématy, přichází La course folle, šílený závod. Dup na albu upouští od prvotní rapovosti stejně jako od dominantnosti klavíru a místo toho pracuje s hosty: je tu Alexandra Tharauda (klavír), Aurélie Saada (vokál), Thomase Encho (multiinstrumentalista) a Saâne (zpěv a piáno).

Song Juste pour te plaire (Jen abych se ti zalíbil) je bohužel jednoduše nomen omen, tedy líbivý a rádiový. V kontextu celkové Dupovy tvorby je to naštěstí spíš výjimka. Jinak se stále propadá do melancholického vzpomínání a touhy po uchovávání co nejživějších zážitků. Song Dolce ricardo tohle tvrzení potvrzuje. Léto v Itálii, zmrzlina, doteky, odjezdy a pak už jen vzpomínky. Prázdninový příběh přináší i Montecalvario, který je plný letní lásky a hravého ukulele. S pořádnou dávkou emocí na sebe na této desce nechává Dup čekat. Dynamicky přitažlivě vystavěný a melancholicky se plížící je pak titulní song La course folle, kde využil doprovodu kytary a cella. Na desce zcela jedinečný doprovod, který je zároveň jejím vrcholem. Song propojuje úzkostné pocity z věčného ztrácení, které bolestivě gradují. Zvuk přesýpacích hodin, řezavý synťák a vokály meluzíny. Všechno končí, ale vrací se v jiné podobě. Něžnějším a konejšivějším způsobem se pak objevují těžká témata ještě v La cinquantième hurlants.

Klasický klavír a vyprávění příběhu dominují La légèrté. Melancholický sebezpyt, avšak forma možná nejbližší klasickému francouzskému šansonu, což je Dupova nejautentičtější poloha. Song působí, že je hraný v baru, zaznívá ruch z ulice, hovory lidí a cinkání skleniček. Je v tom smutek, ale paradoxně se zdá, že ho Dup prožívá rád.

Tim Dup představuje na francouzské scéně poměrně solidně etablovaného hudebníka, který se postupně vyvíjí, zve hosty pro oživení, avšak jeho síla spočívá především v rozněžnělé melancholii, skrze níž opěvuje svůj svět za doprovodu prakticky klasického klavíru. Dupa označují v jeho domovině za jemného básníka a je pravda, že i jeho někdejší rap zněl spíše klidněji. Jeho hudba je místy podbízivá, nicméně u intimních kusů, které vybízejí k meditaci nad přítomným okamžikem, zní přesvědčivé a udržuje naději, že se nezaprodává a vydrží u svého původního stylu.