Šina (Longital): Odchází od nás i některé písničky

Zámek v Hradci nad Moravicí se ponořil do tmy, na scénu se dostavila slovenská kapela Longital a vnesla do dalšího večera Hradeckého slunovratu až magickou atmosféru. Během koncertu jsem stál v davu, chvílemi pozoroval ostatní. Stejně jako já byli mnozí pohrouženi do myšlenek, které písně Longitalu vyvolávají. Strach, radost, pochopení, byl to silný zážitek. Po koncertu jsem si popovídal s Šinou, zpěvačkou a basistkou Longitalu, o hudbě, atmosféře a upřímnosti.

Před nedávnem se do Longital vrátil Marián Slávka. Co se změnilo?

Marianovým návratem se změnilo úplně všechno. Kdysi jsme spolu hráli, potom šel svou cestou. Chtěl zakusit slávu, hrát jazz a podobné věci. To se mu dařilo. My jsme mezitím hráli s Danem (Salontayem, pozn. a.) více elektronicky, což bylo něco úplně jiného než teď. Když se potom Marián vrátil, začali jsme dávat tvorbu dua dohromady ve třech a vzniklo úplně jiné zvíře. Celá kapela najednou oživla, stále se víc organická, už se nemusíme spoléhat na elektroniku. Moc mě to baví.

Na koncertech Longital je velmi silná atmosféra a propojení s publikem. Je tohle gró Longital, nebo jsou to texty, aranže?

Je to o spojení více věcí. Základ je vždy písnička, která je pro nás živá. To znamená, že když píšu text, vím, že ho budu zpívat třeba ještě pět let. Takový text mě nesmí omezovat, musím ho chtít zpívat... Nemyslím, že by to měl být text univerzální, ale musí mi stále sedět a něco vyjadřovat.

Takže je důležitá aktuálnost textu…

Aktuálnost je na prvním místě. Když jsem měla při psaní textu strach, napsala jsem písničku Zlatá. Vždy, když jí zpívám, vzpomenu si, proč jsem strach překonala, a sdělím to i lidem, kteří si nás přišli poslechnout. Lidi se tak můžou písničky chytit a něco udělat. Nemyslím si, že tím něco zásadně měníme, ale hudba přináší určité okamžiky, které s člověkem dělají něco hezkého.

Když písnička ztratí na aktuálnosti, přestanete jí hrát?

Písnička má být napsaná tak, že se při jejím hraní cítíme autentičtí a upřímní. Takže ano, přestaneme a máme takových hodně. Když jsme hráli s Danem, stávalo se, že mi začal vypadávat text. Otevřela jsem ústa a slova tam nebyla. To bylo první znamení, že písnička začíná odcházet a nechce být zpívaná. Když písnička ztratí svou aktuálnost, tak od nás odpadne. Je to samozřejmě těžké, lidi chtějí, ať zahrajeme tu jejich. My přitom zjišťujeme, že už jí hrát neumíme, ztratila pro nás jiskru. Když se o to pokusíme, vůbec to - pro nás - nežije. Souvisí to taky s vývojem v životě, s hráčskou dovedností... Stejně jako jsme najednou přestali s elektronikou, odchází od nás i některé písničky.

Když zahrajete neaktuální písničku, pozorujete změnu i na lidech, nebo je to jen váš vnitřní prožitek?

Někdy jsou rozdíly veliké. Publikum si může koncert parádně užít a kapela se cítit trochu poloztracená. Ať už kvůli zvuku, hádce nebo únavě... Navzdory našim pocitům za námi po koncertě přijdou nadšení lidi, kteří si koncert náramně užili. Myslím, že jsou i lidi, kteří by si koncert užili, i kdybychom to zahráli úplně špatně. Hudba je hodně o nostalgii a kontextu. Někdo může slyšet písničku třeba na prvním rande a při jejím poslechu si to vybaví a chce ten zážitek znovu prožít skrze tu písničku. My samozřejmě preferujeme hrát ty skladby, které jsou pro nás živé.

Jaké jsou tedy pocity z dnešního koncertu na Hradecké slunovratu?

Fantastické. Byl to úplně výborný koncert. My jsme tady už dokonce hráli dříve, akorát vevnitř v zimě (na zimní edici Hradeckého slunovratu, pozn. a.) a už tehdy to bylo výborné. Na zámek se vracíme moc rádi. Když jsme hráli naposledy v Opavě, byli jsme se tady jen projít a podívat se na expozici. Třeba dneska jsem se byla sama daleko v místním lese, nikoho jsem nepotkala, jen úžasné velké staré stromy, což se dnes už tolik nevidí. Cítila jsem energii, úplně jsem se tou procházkou nabila.