Popluh | Články / Reporty | 14.11.2012
Přední kanadská postrocková formace Godspeed You! Black Emperor přijela do pražského Lucerna Music Baru „nepředstavit“ své poslední studiové album Allelujah! Don´t Bend! Ascend!. A povedlo se jí to dokonale. Atmosférické projekce, strhující gradace většiny skladeb, tradičně uzavřený projev a našlapaný klub připravený a ochotný naslouchat drobným nuancím hudebního hluku. Postrockový koncertní standard, dalo by se říct. Ale každá kapela má své standardy trošku jiné.
Tři věty. Přesně tolik stačilo „kytaristovi“(?) předkapely Air Cushion Finish, aby se zapsal do historie večera jako největší řečník. Jeho kapela jinak nabídla experimentální ambientní folk, který přitáhl pozornost již v tu chvíli solidně zaplněného klubu. Občas ale spíš zjevem svých hudebních nástrojů než hudbou. Tak jako tak, za půl hodiny bylo hotovo a stoly s technikou předkapely sklizeny a hlavní hvězdy večera si daly první nástup na podium, aby naladily nástroje a doladily zvuk. V tu chvíli byl klub asi nejvíc nasvícen (k osvícení mohlo dojít během koncertu), protože po zbytek večera bylo osvětlení, kvůli projekcím i atmosféře, ztlumeno na minimum a četné diskokoule pod stropem chytaly jen drobné odlesky světla. Dva bubeníci si tak museli při četných změnách bicích vypomáhat baterkou a při hře na zvonkohru dokonce i malou čelovkou. Na to, že se jedná o jednu z nejkultovnějších a nejlépe přijímaných kapel žánru, to může znít (pro neznalého) trošku zvláštně, ale takový už post-rock zkrátka je. Ber, nebo nech být. A většina diváků to vzala. I beze slov.
Druhý, tentokrát už ostrý příchod kapely, dokonale předznamenal celý večer. Ambientní bordel z „tejpu“ pozvolna rozšířily smyčce a jak se postupně zaplňovalo pódium, zvyšovala se i hustota hudby/hluku. A začalo se tesat. Úvodní bordel pomalu ale jistě ztrácel na nečitelnosti a sléval se do riffu, který postupně ovládl scénu. Dvaceti-a více-minutové songy nejsou u téhle skupiny nic neobvyklého a nejinak tomu bylo i na pražském koncertě. Epická finále každého songu hypnotizovala dav, jehož myšlenky i aktivity se během některých částí skladeb odpoutávaly od dění na pódiu, aby si je kapela zkušeně v té pravé chvíli přitáhla zpět. Drtivým riffem nebo jen melodickým, o to nečekanějším přechodem. Během klidnějších částí si někteří balili cigarety (a jiné) na uklidnění, druzí se ve vypjatějších momentech neváhali postrkovat se zjevně sjetou holkou. Všechno ale zdánlivě mimo dění kapely. Ta byla z většiny schovaná za hradbou zesilovačů a navíc v sevřeném kruhu, když někteří členové seděli k publiku natočeni přinejlepším bokem. Jediné, co z nesourodého hloučku vycházelo, byla hudba, a to úplně stačilo. Perfektní smyčce (ne vždy jen na smyčcových nástrojích, ale to už je v žánru spíše zvykem), souhra dvou až tří kytar, zdvojená basa a zdvojené bicí. Výsledek byl tak hutný, že ze sevřených prostor vyhnal i poslední zbytky vzduchu, a tak ostrý, že by dokázal oholit polovinu publika i kapely. Těžko říct, která strana by to potřebovala víc.
Jedinou slabinou celého koncertu, která by se z určitého úhlu pohledu mohla zdát zcela zásadní, byla jakási repetitivnost. Skladby byly většinou postaveny na stejném principu s vzestupnou gradací až k ohlušujícímu finále, které vám, co dvacet minut, rvalo (d)uši, a které vám, co dvacet minut, dokazovalo, proč jsou GY!BE stále špička žánru. Troufnu si říct, že většina diváků o tom nepochybovala ani před koncertem, ale i tak se nechala ráda přesvědčit. A reklamu na nové album si Godspeed You! Black Emperor udělali taky parádní - beze slov (bez mikrofonu se i na tak malém prostoru mluví blbě) a navzdory tomu, že drtivá většina publika nové skladby stejně nerozeznala od těch starších.
Godspeed You! Black Emperor (can)
11. 11. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto (c) Ondřej Adam
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.