Stále silnější deprese (Blues Alive)

„Já teď asi budu mít depresi,“ konstatuje má šestnáctiletá neteř, když naši letošní výpravu unáší vlak ze Šumperka, z Blues Alive do běžného života. Byla poprvé na akci podobného typu a už dokázala velmi přesně vystihnout pocit, který následuje pravidelně. Festivaly jsou svoje vlastní světy, z nichž se člověk nechce vynořit do reality. Obzvláště, když byla tak nevlídně předzimně syrová, jako to nedělní ráno.

Před dvěma lety oslavil jesenický bluesový svátek úctyhodné čtvrtstoletí, vloni jako by se tranformoval a letos opět rozkvetl do ještě větší krásy. Je totiž čím dál světovější. Na zámořské hvězdy na pódiích jsme si už dávno zvykli, i na to, že svým počtem jasně převažují nad domácími či středoevropskými zástupci. V publiku sice stále dominuje čeština a polština, ale letos se dala zaslechnout i němčina nebo angličtina. A když mi pak dvojice nadšených Američanů pod pódiem málem vysekla poklonu za to, jak moc skvělý festival tu máme, těší to i stálého účastníka. „Manželka to našla na internetu,“ odpovídá mi gentleman na otázku, odkud se o přehlídce v malém severomoravském městě dozvěděli. Blues Alive pověst předchází. Zírám – a rozumím.

ALESPOŇ JEDEN SET

Věhlas je zřejmý i mezi muzikanty. Seattleští Gravelroad se u večeře rozplývají nad tím, jak uvolněná atmosféra tady vládne. Dům kultury, kde se třídenní akce pravidelně koná, je přece jenom retro a žádný velký luxus. Úspěšně se ale daří bořit hranici mezi muzikanty a publikem a kdo má odvahu, může si na chodbě odchytit Jimmyho Carpentera, udělat si fotku s Robertem Finleym nebo postát na cigárku s Krissym Matthewsem. Mimochodem, tenhle extravagantní sympaťák s blýskavou kytarou, která mu perfektně ladila k botám, odehrál ve čtvrtek naprosto skvělý koncert. A to nemluvím o domácí scéně. Blues Alive je každoroční podzimní tábor a čím dál více začínám najíždět na druhý aspekt festivalu, ten sociální.

A to se tak člověk zakecá a nejednou zjistí, že vidí z koncertů jen kousky. Takhle to bohužel hned první den „odnesl“ Jimmy Carpenter Band. Skvělý side-kick velkých jmen, který se tady právě v této roli představil už několikrát, přijel se svou vlastní kapelou. A z té chvíle, kterou jsem na jeho setu strávil, se dalo jasně usoudit, že to byl dynamický a zábavný koncert, který táhl výborný saxofon a jaksi řádivá energie. Není proto divu, že to byli právě tihle muzikanti, kteří večer co večer zahajovali pověstmi okřídlené jam sessions.

Ty se, stejně jako vloni odehrávaly na stanové Jam Stage. Vytápěný, prostorný stan s barem i místy na sezení se letos prvně proměnil v regulérní druhou, resp. třetí, budeme-li počítat již tradiční pódium ve foyer určené pro vítěze talentové soutěže Blues Aperitiv, stage s vlastním programem. Ten částečně rozmělnil lajnap na hlavním pódiu, zbylo tam více času na přestavbu i zvukové zkoušky. Bohužel se program částečně překrýval a hromadné úprky mezi koncerty se staly jedním z hlavních témat v kuloárech. Na druhou stranu, buďme rádi za částečné překryvy, časem se můžeme dostat do bodu, kdy se to bude krýt úplně. Každý den jsem si nicméně na stanové stage dal alespoň jeden set. Ve čtvrtek to byli skvělí grunge-bluesoví Gravelroad, v pátek The Bladderstones a jejich výroční set k dekádě na scéně a Michal Prokop Trio, který stan zaplnil na limit kapacity. Slušný nářez slibovali i Boogie Beasts, nicméně přirovnání k výše zmíněným Gravelroad se ukázalo být poněkud liché. V sobotu jsem lehce ochutnal příjemný koncert Jana Fice.

ROZPOUŠTĚNÍ FOREM

Vyvrcholením čtvrtečního večera se stal projekt Chicago Blues Festival, který na jednom jevišti spojil tři hvězdy – a také tři odlišné podoby žánru. Marquise Knox je schopný kytarista a zpěvák, který má v sobě charisma kazatele, Lady A zase nepřehlédnutelná dáma, v jejímž hlase se snoubí soulová vřelost a rocková drsnost, Dexter Allen výborný hráč a autentický bluesman od Mississippi. Samostatně zářili, dohromady excelovali.

Blues z Polska k festivalu neodmyslitelně patří, jenže letos ho bylo pohříchu málo. Nejvíce zasáhli jedni z vítězů letošního Blues Aperitivu, Black Pin. Jejich „hornické blues“, začerněné mourem a nesené syrovým přímočarým beatem výborného bubeníka bavilo – a překvapilo velmi. To s následující dvojicí na hlavní stage už to tak žhavé nebylo. Jak Alvin Youngblood Hart, tak Bernard Allison nebyli špatní, ale tak nějak obyčejní.

I tak ale Allison, který svůj set postavil na nabroušené kytaře, dokázal zaplnit sál natolik, že se v něm nedalo hnout. Inu, moderní blues, kde jsou znát ozvěny Hendrixe nebo Stevieho Raye Vaughana, je prostě něco, na co festivalové publikum slyší. Možná ale těch kytar, jakkoliv to šlapalo skvěle, bylo trochu moc. Na druhou stranu, taková něžná verze Amazing Grace nezní v Šumperku každý den.

fotogalerie z festivalu najdete tady

„Ještě před patnácti lety by nás za tohle publikum hnalo svinským krokem,“ napsal v pátek kolem půlnoci na sociální sítě dramaturg Blues, Alive Ondřej Bezr. Řeč byla o G. Love & the Special Sauce, trojici, která v devadesátých letech razantně rozkopla dveře bluesové tradice a ukázalo, jak se dělá moderna. Dokázali totiž nakreslit přímku mezi blues a hip hopem. Puristům vstávaly vlasy hrůzou, otevřenější publikum se bavilo. Do Česka přijela tahle sestava po sedmadvaceti letech a plný sál na ně čekal zaslouženě, i když byli tací, co odcházeli. Tvrdé jádro nicméně rozjelo slušnou párty a těžko v letošním line-upu najít cokoliv originálnějšího, klobouk dolů za tyto odvážné kroky dramaturgie. Echtovních dvanáctek v Šumperku ubývá, a naopak se daří ukazovat, že i blues pomalu rozpouští své rigidní formy.

ČIRÉ KRÁSY

Sobota byla letos skutečným vyvrcholením – důkazem budiž i to, že se na jam stagi končilo o půl čtvrté ráno za zvuků stoneovské klasiky Shine a Light. A samozřejmě tu byly nesmírně silné a stylově barevné koncerty. Večer otevřeli karlovarští Stevens. Řečičky o „školce“ na pódiu a vůbec pochybovačné vtípky z publika vzaly rychle zasvé. Kapela kolem Štěpána Kordíka přijela v rozšířené sestavě a krátce po začátku se daly slyšet pomyslné čelisti cvakající o podlahu. Od loňského setu ve foyer skupina dospěla, až na tři výjimky přivezla nový materiál z připravované druhé desky a více se pustila do blues. Žádné cajdáky se ale nekonaly, mladá energie to bere pěkně od podlahy.

S Delgres, jejichž zvuk tvrdí suzafon, jeden z největších dechových nástrojů, se rozjela největší párty akce. Pravidelný rytmus hypnotizoval a rozhoupal i ty největší škarohlídy, nálož pozitivní energie a skutečně jeden z vrcholů letošního ročníku. Na poněkud tradičnější notu zahrál Tommy Castro a jeho The Painkillers, s lehkou dopomocí nezdolného Jimmyho Carpentera, který se vynořil se svým saxofonem jako na zavolanou. Ten má sice doma hned tři letošní Blues Awards, což je jistá záruka kvality, přesto bylo jeho vystoupení ve srovnání s Delgres nebo Robertem Finleym o něco méně strhující – jakkoliv ne špatné.

Robert Finley už na své první desce tvrdil, že nic neznamená. Nelhal a nelhal ani v našem rozhovoru, kdy mluvil o tom, že nejlepším cvičením je tanec. Vysokému chlápkovi z Louisiany, v klobouku a černých brýlích sice táhne na sedmdesát a většinu života strávil coby tesař, blues je ale doslova prorostlý a žilami mu proudí snad i místo krve. Jištěný skvělou kapelou a v doprovodu své dcery zahrál pohlcující set plný radosti, nadhledu, opravdové duše i dojemných momentů. Kus pozornosti si pro sebe urvala i Finleyho dcera, když si na dvě písně vzala od otce mikrofon a dala mj. náročnou klasiku Etty James I’d Rather Go Blind. Čistá bluesová krása.

Postfestivalové deprese nastávají prakticky pokaždé, letos je to ale tak nějak silnější. Letos si v Šumperku tak nějak všechno sedlo.