Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Výstava Spooky Butt 3: Co-Parasitic / Microbial Regression uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Když o sobě uvažujeme, víme, že jsme to my. Máme pocit, že sami sebe známe, chodíme na terapii, abychom se pochopili a upravili svoje vzorce chování. Občas ale trochu pozapomeneme na vlastní fyzickou schránku. Vnímáme tělo jako objekt, křivky, sérii dokonalostí a nedostatků. To, že funguje, je samozřejmost. Zpravidla až do chvíle, kdy začne službu vypovídat. Málokdy si sami sebe dokážeme uvědomovat celistvě – jako stroj tvořený soustavou samostatně fungujících mechanismů, schránku na orgány, to vše pak tvořené buňkami, které se skládají ještě z dalších, menších částí. O tom všem pak lze dál uvažovat vrstevnatě – jsme tvořeni samostatně fungujícími menšími segmenty a současně spoluutváříme systém, ve kterém jsme jen nepatrným fragmentem v mechanice celého světa.

Jsme obézní vesmírné lodě, jsme útočiště celých kolekcí mikroorganismů. Navzdory progresivní vědecké činnosti rozumíme jen zlomku toho, proč a jak fungujeme a jak malá změna může ovlivnit fungování celku. Trávíme, kadíme, prdíme, krkáme, zvracíme. Je nám to většinou odporné. Ale jsme to také my. Pořádáme soutěže krásy, ale nechceme vidět svoje lépe či hůře fungující vnitřnosti. Omdléváme, když vidíme krev. Žereme nesmysly a pak se divíme, proč je nám zle. Potlačujeme emoce, somatizujeme a následně se ochotně medikujeme, protože tělo nechce poslouchat. Jsme odpojení. Kam až lze v ignoranci vlastní hmoty zajít, zatímco předstíráme, že sami sobě rozumíme, ordinujeme si diety, tréninkové programy a hrajeme si na odborníky, kteří ví, co je pro koho vhodné?

V koordinaci s lokálními brněnskými i zahraničními umělci a performativním centrem Terén se podařilo kurátorům Šimonovi Kadlčákovi a Danielu Hüttlerovi vytvořit do hloubky jdoucí sérii výstav, které brnkají na strunu lidské existence. V poslední z nich lze natrefit na epileptickou ledničku, kolekci ready-made objektů, výjevy mapující psychedelickou sebezkušenost i velkoformátové malby připomínající Kupkovu tvorbu. Multimedialita uměleckého vyjádření komponovaná do prostor podzemních chodeb Zelného trhu, které se kroutí jako střeva, vytrhne diváka z apatické dimenze fungování na autopilota a nutí ho zamýšlet se nad vlastními tělesnými pochody, jejich vnímáním ovlivněným kulturním kontextem a možností uhnout z konvenčního pojetí těchto přirozených procesů. Možná si pak dovolí i na chvíli užasle zavnímat svoje tělo a užít si neslyšnou a neviditelnou souhru struktur a funkcí, díky nimž se může prožívat tady a teď.

Na červeno nasvícené členité stěny objímající schodiště a vedoucí do nižších pater podzemních chodeb na chvíli teleportují návštěvníka přímo do některé z trubek trávicího traktu. V útrobách výstavních prostor se lze orientovat podle plánku, který jsem si zapomněla vzít. Absentující popisky děl se jeví zpočátku jako nedostatek, není na první pohled patrné, kterému umělci v dané instalaci připisovat kredit. Teoretická anonymita tvůrců vystavujících v zákrutech podzemí však díky tomu působí jako dokonalá metafora střevního mikrobiomu. Nejsem si tak docela jistá, která bakterie má co na svědomí, nicméně lze konstatovat, že společně, jako orchestr, hrají poměrně slušnou muziku.

Na poslední díl výstavy Spooky Butt navazuje série nedělních workshopů, které tematicky doplňují hlavní myšlenku zmiňovaného cyklu. Převážně v angličtině vedené interaktivní semináře umožní návštěvníkovi zažít přehlídku parazitů ve svém přirozeném prostředí či si na vlastní kůži vyzkoušet „frustraci z nepředvídatelného“. Výstava bude ke zhlédnutí ještě celý příští týden.