Těsně před zástavou srdce (Kammerflimmer Kollektief)

Tak jsem šel zase jednou mezi lidi na tu velkou slávu do synagógy. Že prý tam nějací tři rabíni z německa svátost povedou. Před templem už postávali adepti na prozření připravení promluvit s nejvyšším skrzevá moderní hudbu, jak se to dnes dělá. Překvapilo mne, že s nepokrytou hlavou vstupovali, je to prý hřích stejný jako smilstvo, leč hlava má byla nepokrytě pokryta slušivou čapkou, a tak jsem mohl s klidným vědomím a svědomím dovnitř vejíti a divné věci začli se pak díti. Do křesla sednul jsem si, nejspíše vyřazeného z biografu starého, vedle batohu opuštěného, který jakýs člověk za chvíli nahraditi ráčil. Vida, že popíjí lahodný mok nazrzlé barvy, ptám se ho, kde že to čepují lahůdku a jaké značky. Avšak nerozuměl mi, anobrž to byl Němec, až z Berlína. Na plastovém kelímku zelo logo Černé Hory a to mi srdce poskočilo, neboť pivovar tento jest kvalitou svých produktů vyhlášen a ihned jsem navštívil místní bar micva. Tam mé oko spočinulo na další delikatese, a to lahvovaném tmavém pivu Indian Ale zkušenými sládky v pivovaru Zemském, bývalém toť dominikánském dvoře v Bráníku vyráběném s etiketou festivalu Malá Alternativa nádherně vyvedenou. Jaké toť štěstí onoho večera mne potkalo.

A to už začala kapela tak přelíbezně hrát a všichni mniši do rytmu začli tancovat. Tyto nové formy organizovaného chaosu kvarteta Bagdasarov/Pollack/Schweighart/Vatagin byly vpravdě neotřelé, po kompozici či řádu jsem chvíli marně pátral, leč nucen jsem byl vzdáti se úsilí svého a fakt, že vystoupení se nese v duchu freejazzových tradic přijmouti a že ucho mé nenalezne spočinutí na lince melodické či záchytném jiném bodu pro tvorbu hudby tak karakteristickém a po kterém tak výsostně tento orgán pro přijímání aetherických zvuků touží. To bude asi nějaká novota asi až z emeriky za tou velkou louží, kde se potomci evropských migrantů v potu tváře plouží a pro hrst doralů, halalů balalů, se tvrdou prací souží.

Pivu zde čepovanému kelímky plastové neprospívali, leč mok dobrý organizátoři zvolili, neboť jak tvrdí bratr v hledání smyslu života tohoto Josef Váchal: „Ani tak neškodí ženské, jako pivo plzeňské.“ A tak konečně začla ta hlavní paráda. Plochy ambientní generovali ti tří němečtí kněží všerůzné a svými nástroji vládli až běda. Ve složení Thomas Weber (kytary eklektické & Teslova elektronika, aranže a smyčky cyklické), Heike Aumüller (harmonium, pianino syntetické, vokály enigmatické a prvky výtvarné) a v neposledku Johannes Frisch (kontrabas akustický) silami magickými čarovali a různými jinými kejkly čertovskými prostor naplnili, ajť to lidma házelo a svalové atrofie všelijaké způsobovalo, až z toho všeci byli hin a auf, jak se tady v čechách poudá. Nomen omen pravím vám, nejčko Kammerflimmer je stav srdce těsně před zástavou a to ta holota bezbožná zřejmě chtěla, uhranout celej ten mumraj vůkol, srdce jim zastavit a sousedovic krávě z mlíka tvaroh udělat. A tief, milánkové, v té hře slov v názvu, tak to zase znamená hluboko v tej jejich germánštině, a tak to voni sestupovali po těch žebřících mystických a lidi čuměli jak zkoprnělí a viděli věci nepozemské, bestii trojhlavou, jak rozpíná křídla nad zemí, a jiné nemožnosti bezbožné.

Ajvaj to byl večer a den druhý hlava mě třeštěla jak úl v plném létě a všecky oudy brněly mne, jako bych v noci do Brna došel a zpět zas po svých a ještě za sebou v dvoukoláku ta čertovská bratřiska táhnul. Ajci tyto novoty hlavu mě zamotaly, a tak se zas těším, až si na tancovačce skočím dupáka s Nanynkou Nováků a dechovka mi zahraje „Ta naše písnička česká.“